Anna Vaňatová

„Jednou v noci mě probudilo nějaké vnuknutí nebo božská síla. Probudila jsem se a postavila v pokojíku, který měl okna směrem na dílny. Dvůr byl celý zasklený a viděla jsem, že to bylo celé červené a hořelo. Vzbudila jsem rodiče, tatínek v podvlíkačkách běžel dolů, otevřel vrata a začal křičet, že hoří, protože telefon jsme neměli. Maminka taky křičela. Všichni jsme si balili věci. Někdo zezadu vnikl do toho prostoru a dílny začaly hořet. Hořelo fest. Bylo to šílené, dveře ohořelé až k bytu, měli jsme tam zavařeniny, ve sklípku taky zavařeniny, všechno očouzené, hrůza. Chtěli to hodit na nás, že jsme se pomstili. To bylo nejhorší. Nakonec se vyšetřilo, že jsme to nemohli udělat. To nebylo v tátovi a v nás taky ne. Pak byli i svědci, když na dráze z Prahy na Brno projížděla lokomotiva a cestující viděli, že u nás hoří, tak to někomu hlásili. Nikdo si toho ale nevšimnul, máme dojem, že to byl úmysl nás zlikvidovat jako lidi i včetně životů.“

„28. října 1949 pro tatínka v noci přišli muži a nedovolili mu ani odejít na záchod. Nesměl mít ani podvlíkačky nebo kšandy, šli ho hlídat, aby se náhodou neoběsil nebo neutekl, hlídali ho i na WC. Odvezli ho v antonu a s ním z Letovic odvezli ještě pana Červinku a pana Novotného. Pan Červinka vyráběl textilní výrobky, potahové látky, koberce a závěsoviny. Pan Novotný měl motorovku, to byla opravna automobilů, dnes by se tomu řeklo servis. Ty všechny odvezli do Brna na Cejl. Po cestě jim dali přečíst rozsudek, v němž byly věty, že jsou to nepřátelé lidově demokratického zřízení, že svým chováním dělali ostudu státu a řada dalších zdůvodnění. Když byli v Brně, tam je třídili do různých táborů a tátu odvezli do Třince do železáren, kde byl tábor nucených prací, a tam tatínek skončil.“