Viktor Veverka

„Tam vždycky Amerikáni svolali na náměstí Němce, já nevím od patnácti třeba do šedesáti, ti se dostavili a oni je brali na práce. Takže jsem jich měl třeba dvanáct na komando – uklízet v kasárnách. Všichni říkali: ‚Já být velká sokolovna za první republika.‘ ‚On byl velká sokolovna za první republika‘ a že ‚on dobrej byl, a ne nazi‘. A tam byl takovej dřevěnej dlouhej barák, v těch kasárnách, tam nikdo nebyl. Tak jsem tam s tou partou šel a otevřu dveře a tam ležely mrtvoly jedna na druhej. To byli nějaký vězňové, ti byli kost a kůže. Tak jsem jim říkal: ‚To vidíte, co jste dělali.‘ A oni, že oni ne, že oni ne.“ – „Jak vy jste se k nim chovali?“ – „Slušně, vostře, ale slušně. Náš velitel, co nás měl, tak říkal: ‚Heleďte, nepoužívejte žádný násilí, pokud byste nemuseli.‘ My jsme se chovali slušně, člověk ani tu povahu neměl na to.“

„Tam jsme dělali na brusce a tam byli dva mistři – jeden byl dobrej, ten měl nějakou záduchu, tak ho na vojnu nevzali, ten Hans. A s námi jednal slušně. A byl tam druhej, blbec, a ten řval a žaloval. Bachař dole nebyl, protože vím, že tam nikdo neuteče, byl nahoře a akorát nás přivedl a potom odvedl. Já jsem dělal na brusce ‚naduto‘ a tam se dělaly součásti do letadel, opravdu přesný. A ony ty brusný kameny jsou na takovým ocelovým dříku a teď zajíždíte dovnitř, ale to nebyl jeden otvor, to byly čtyři otvory za sebou a to byly tolerance setinový. Deset kusů jsem dostal – takový velký pouzdra – a bylo to do letadel a já brousil a tyhlety kameny byly špatný a ono to ujíždělo. Já jsem z těch deseti měl asi pět špatnejch. A teďka mistr Hans, to jsem měl štěstí, že jsme měli tohohle Hanse, ten přišel: ‚Tak co s tím je?‘ Z hlavního werku prej už volali, že na to čekají. Já mu povídám: ‚Herr mister, je zle. Ty kameny jsou špatný, nic nedrží, mi to ujíždělo do kónusu, když jsem to tam zabíral...‘ A on mi povídá: ‚Člověče, vždyť tě oběsí!‘ A tam byl takovej výklenek velkej, před ním byla almara, on to s tou bedýnkou vzal, hodil to za tu almaru a povídá: ‚A kdyby se ptali, až sem přijedou z hlavního werku, tak že se to poslalo. Byli by tě oběsili!‘“

„Dozorce mě odvedl do kanceláře toho Pittermana a on tam seděl a povídá: ‚Sprichst du Deutsch?‘ Já povídám ‚nichts‘, nerozumím, tak mě postavil ke zdi a ona tam nebyla ta tlumočnice. Uplynulo půl hodiny, já tam furt stál a ona nikde. On začal láteřit, prásknul dveřma a s někým se tam domlouval. Přišla asi za hodinu a on se do ní pustil, vynadal jí do kurev, že byla někde ve městě a já nevím co všechno, a prásknul dveřma a odešel. Já jsem se od tý zdi otočil a povídám jí: ‚Ten je na vás sprostej, viďte?‘ A ona brečela, utřela si slzy a povídá: ‚Jak se jmenujete?‘ – ‚No jsem Veverka.‘ A ona povídá: ‚Vy jste komplic pana Nepeřenýho...‘ A vzala výpověď Nepeřenýho a celou mi ji přečetla. A prosila mě, abych to neprozradil, takže já jsem přesně věděl, co říkal Nepeřený, a podle toho jsem taky mluvil.“

„Já sice byl ve straně, páč když jsme přišli s Fandou Nepeřenejch z toho Německa, z toho kriminálu, tak mezi námi tam byli komunisti, za který já bych bejval dal ruku do ohně, páč to byli poctiví komunisti. Tam ten Karel Matoušek, to byl generální kádrovák ministerstva, a teďko si představ, že ten dostal to jídlo a řekl: ‚Nastav ešus!‘ Tři lžíce polívky, tři lžíce omáčky mi dal. Druhej den to dal Láďovi... A já mu říkal: ‚Copak to děláš, prosím tě?‘ – ‚Já jsem starej, já můžu chcípnout, ale ve vás je budoucnost.‘ Tak takovíhle komunisti tam byli, tak my jsme tomu fandili.“