Athanasios Vidras

„Šedesátej osmej rok, pražské jaro, já si to všechno dobře pamatuju a někdy se rozčiluju, když čtu noviny nebo tak. Já to vím, v 68. mně bylo šestnáct let, a tak já si to všechno pamatuju, vím, jak to bylo. V 68. že přijeli Rusi, tak všichni psali nápisy ,Schovejte husy‘. To byl ten Jenda Lampel, Blahuta, ten policajt, a oni to psali na tu cestu, na ty stěny. A nás politika nikdy nezajímala, teda mě. Byl jsem v Jiskřičkách, v Pionýru, ale do svazáku, jak jsme byli na učilišti, to už jsem nechodil. Maminka, rodiče četli ty řecké noviny, tak se zajímali, ale nebyli v žádné organizaci. Strejda s tetou ano, ti byli organizovaní. V tom 68. naši rodiče sympatizovali s Rusama, nikdy nebyli proti tomu. A jak byl 69. rok, tak my jsme byli s bráchou v Ostravě na učilišti a přišel ten Blahuta, ten policajt, a povídá: ,Paní Vidrasová, je ten Sakis s Dimisem doma?‘ - ,Ne jsou v Ostravě.‘ To byl ten 69. rok, výročí a zase někdo psal nápisy a to už honili, kdo to napsal. A maminka povídá: ,A co chcete?‘ - ,No, že se zas napsaly ty nápisy a že to byli zřejmě vaši kluci.‘ A maminka říká: ,Jak? Vždyť oni jsou v Ostravě. Jak by přijeli a hned odjeli, by se stavili doma, ne?‘ Jsem potom přijel a máma říká tak a tak, říkám: ,Vidíš to, on to byl sám, co psal ty nápisy.‘ A to je to samý co dneska, proto se rozčiluju. Já vím, jak to bylo. Jak všichni nadávali, byli proti, že přijeli ty Rusové. A jak byl 69. rok, tak otočili a ukazovali na druhé - tys byl proti Rusům. To samé teďka tady, že on byl estébák, přitom oni byli to samé. Nakradli tady peníze. Aspoň tak já to vidím. Já jsem to nezažil tady, ten 89. rok nebo 90., ale zas je to jako v 68. Já jsem ve straně nikdy nebyl a ani mě nezajímali komunisti, i když teď teda volím komunisty v Řecku. Nejsem zas organizovaný nikde, ale vidím, že jsou jediní, kdo trošku něco dělají pro dělníka, že se zajímají. Oni ostatní všechny dělnický práva odbourávají. Oni chtějí, aby člověk dělal jenom za kus chleba a jenom tak aby žil. Špatný pocit z toho. Jsem četl takový příklad, loni to bylo. V létě tam chodí české noviny, tak si vždycky kupuju Dnes nebo ty Lidovky. A tam jsem četl o té Zagorové, že ona nemohla zpívat, že to měla zakázané. Ona je také z Ostravy, jejího bráchu jsem znal. Kdo měl zakázané zpívat, byla jenom ta Pilarová a potom Kubišová, jak odešla a potom se vrátila. Když ona byla ta Vondráčková, Gott, všichni s těma komunistama byli u toho koryta. Jak se to otočilo. Vždyť oni byli všude pečení vaření, prostě ta špice, ten vrch. Tak to já potom čtu v novinách: Ten byl toto a tenhle to. Jak když v 69. říkali, že jsem psal nápisy proti Rusům. Přitom mě to vůbec nezajímalo. Oni to řekli, oni to psali, sebeobrana je útok. To je jediný, co mi u Čechů vadí, že neměli svoji hrdost. Kam vítr, tam plášť. Nebo kde viděli hodně lidí, tam se připojili. To bylo krásně vidět, jak byla ta revoluce v 89., sametová, všichni se tam nahrnuli s těma klíčema. Tak asi tak. Řekové zase mají třebas jiné špatné vlastnosti, ale zase mají hrdost.“

„Pokud někdo měl chuť studovat a zajímal se o něco, tak vždycky se mu dala možnost. Někdo chtěl být fotbalistou nebo tak, jestli byl fakt dobrý, tak hrál ten fotbal. Hrál první nebo druhou ligu. Nebo učit se, vždycky byla možnost. Ve školství, v dětství, všechno. Já jsem potom v Česku (Československu) dělal v čistírnách a prádelnách nebo ve vítkovických stavbách s těma Kypřanama. My jsme dělali v těch čistírnách v centru a měli jsme ty lístky na oběd. To doplácela firma. Takové věci třeba v Řecku vůbec nemají. Třebas to mají v Německu, ale jen ti, co dělají u města. A potom, jak jsem byl v Německu nebo v Holandsku, tak jsem zjistil, že prakticky v tom socialistickým systému, jak jsme žili, tak jako dělník – nemluvil jako majitel továrny nebo hotelu – tak dělník si žil líp, ten český dělník žil líp jak ten německý. Jako měli jsme lepší vymoženosti. Ženská mohla být tři roky doma na mateřské, a když se vrátila, to místo jí nikdo nesebral. To třebas neexistuje v Řecku, vůbec. Oni nemají šajnu. Když jim to bude někdo vykládat, oni řeknou, že je z jiné planety.“

„Rodiče se chtěli vrátit. Tak nás učili odmalička. Pořád nás učili, že jednou se musíme vrátit do Řecka. To bylo pořád. A když už jsme byli větší, tak jsme vždycky tak ťukli na zdraví a řekli: Tak příští rok v Řecku, ve své vlasti. Prostě jsme byli odmalička vedení, že se musíme vrátit do Řecka. Ale jak jsme se vrátili do Řecka, tak to pro nás bylo moc těžké. Hodně lidí se chtělo vrátit. Já též, jak jsem přijel, tak jsem se chtěl vrátit, ale z té hrdosti, co jsem měl, jsem si vybudoval takovou představu, antické Řecko. Ale skutečnost byla úplně jiná. S tím mým Řeckem to nemělo nic společného.“

„Přijela potom do Polska loď z přístavu v Albánii. Tam se nalodili, jako že je to nákladní loď, a nesměl nikdo na palubu. Táta říkal, to bylo nekonečné v těch podpalubních prostorách. Byli v těch ohromných místnostech a nesměli nahoru, jako že to veze náklad. Aby Anglie nebo prostě ty státy, Francie, já nevím, neviděly, že vezou lidi. Jeli do Štětína a odtamtud potom vlakama je rozvezli do Česka, někdo zůstal v Polsku. Ti příbuzní, ti zůstali v Polsku. My jsme zas jeli do Česka (Československa) a tam nás dávali potom spíš do toho pohraničí, tam, kde byly prázdné domy. Tam třebas byl ještě nábytek. Ty domy tam byly i s tím nábytkem, co tam Němci nechali. Oni si mohli vzít jen kufr. Většina Řeků žila v tom pohraničí. A nekteří potom, jak se naučili česky, někdo šel studovat, tak už byli po celém Česku.“