Ludmila Vlachová

„Svého otce si v podstatě nepamatuji. Vybavuje se mi jen jedna vzpomínka, jak utekl z koncentráku v Breslau. Bydleli jsme v Horních Pasekách u Rožnova a jednou v noci klepal na okno. Mně se strašně líbila zlatá spona, co nosil ve vázance. Měla jsem asi čtyři roky a pořád jsem si s ní hrála. Od té doby jsem ho samozřejmě neviděla. A moje matka dělala spojku. Nosila vzkazy a ostatní věci. Pamatuji si, že když jsem měla asi pět let, tak jsme se jednou sbalily a šly do lesa. Máma mně řekla, ať si tam sednu ke smrčku a počkám, že za chvíli přijde. A ona nesla tašku jídla partyzánům. Pamatuji si to, jako by to bylo včera. Máma byla v Rožnově ve spojení s paní Stromšíkovou, která ji upozornila, že po ní jdou Němci, aby mě někam dala. K mé babičce to nešlo, protože žila v dřevěné chaloupce v horách, kde byli její synové s rodinami. Tak mě dala do dětského domova pro sirotky v Rožnově. Krátce nato si pro ni přišlo SS a odvezli ji. Bylo to v létě a já jsem byla u stařenky a najednou přišel někdo z Rožnova a řekl babičce, že ji sebralo gestapo.“