Miroslav Vodrážka

„Byl tam takový paradoxní moment, kdy jsem si říkal, že ta doba je tak zvláštní, že snad jednou dostanu metál za to, že jsem byl v undergroundu. Tak já už toho vlastně nechám. Takže v roce 1992 jsem udělal poslední číslo (časopisu Vokno – pozn. ed.) s tématem feminismu. To bylo strašně zajímavé, protože byť jsem si myslel, že underground je velice otevřený a moji přátelé jsou velice otevření subkulturnímu myšlení – a já jsem feminismus vnímal jako součást nějaké subkultury a alternativního myšlení –, byl jsem v tom úplně sám. Zaprvé o tom samozřejmě nikdo nic nevěděl, ale problém byl, že jsem všude narážel na odpor. To pro mě byla taková zajímavá zkušenost, že tady i ta undergroundová subkultura byla velice limitovaná.“

„Jak jsem byl inspirován těmi uměleckými –ismy, tak jsem asi v roce 1970, 1971 napsal krátký Manifest emocionalismu. Byl to umělecko-politický manifest, jehož základem – a to je opět napojené na konotace s feminismem, nebo před-feminismem – byl můj důraz na emoci. Jak jsem sledoval především výtvarné umění, tak jsem si uvědomil, že ten výtvarný svět je v tom emocionálním vyjadřování daleko svobodnější. V tu dobu byl Informel a spousta jiných věcí. Tu emoci jsem vnímal jako jakési umělecké pragesto. Byl to samozřejmě odpor vůči té racionalitě, racionalizaci celého života. Pro mě ta emoce byla takovou umělecko-politickou subverzí. To znamená, není důležité, jestli umíš hrát, jestli dodržuješ nějaký hudební řád, harmonii atd. Důležitá je prostě emoce – musí být silná, výrazná. A na tom jsem vlastně založil i to první hudební trio počátkem 70. let, když jsme začali hrát v undergroundu.“