Petr Voldán

* 1953

  • „Byla sice perestrojka, ale pořád jsem byl v Sovětském svazu. Jako zpravodaj, stejně tak i všichni ostatní zpravodajové, jsem musel hlásit zpravodajské výjezdy z Moskvy. Musel jsem uvést, kam pojedu, kdy, jakou trasou a co tam budu dělat. To jsem si vždycky předem domluvil. Nějaké kontakty jsem zdědil, jiné jsem si vyrobil. Dělalo se to jednoduchým způsobem. Výborné kontaktní platidlo na různé informace bylo plzeňské pivo anebo české silonky, bonboniéry. Tehdy byly taky oblíbené papírové bundy, které se daly zmačkat do kuličky. Takové věci jsem si vozil z Čech a motivoval jsem jimi kolegy z tiskového odboru ministerstva zahraničí. Nebo jsem je pozval někam na pivo. Když organizovali nějakou novinářskou cestu, třeba letadlem do Jakutska, byl omezený počet míst na patnáct dvacet lidí, ale poznat život mimo Moskvu jsme chtěli všichni. Na kontaktech záleželo, kdo tam nakonec jel.“

  • „Byl čas perestrojky a my jsme mohli dělat věci, které jsem netušil, že bych mohl někdy dělat. Byl hlad po informacích z Moskvy, protože tam tehdy tály ledy. Gorbačov i se svou ženou do toho vnesl vítr. Byl tehdy nesmírně populární, i když to byl pořád komunistický aparát. Bylo to něco nevídaného. Víme, jak to brala paní Thatcherová, jak bral Gorbačova Západ. Doma měl více odpůrců než ve světě. Takže pro mě bylo nesmírně zajímavé, dobrodružné a svým způsobem objevné hledat témata a ukazovat, jak se to tam posunuje. Pořady, které jsem tehdy dělal, měly spoustu ohlasů. Lidé byli zvědaví na to, jak se to v Rusku uvolňuje, například i soukromý sektor najednou mohl fungovat.“

  • „Můžu říct, že šéfovat Karlu Kynclovi znamenalo šéfovat hlavně paní Kynclové. Karel byl fantastický člověk, nebyl militantní, byl mírný a lidský. Na to, co prožil, byl fantastický. Zasvěcoval mě do reálií, protože se vždycky dopředu uvažovalo, kdo kam půjde, když někdo někde skončí. Bylo domluveno, že půjdu po Karlu Kynclovi dělat zpravodaje do Londýna. A když Karel Kyncl dopsal Zápisníky [příspěvky do rozhlasového pořadu Zápisník zahraničních zpravodajů], byly vždycky fantastické. Dodnes se vysílají. Vznikly z toho i knížky. Byly to vlastně samostatné pořady. Ale stopáž Zápisníku, aby se tam dostali všichni, byla kolem pěti minut. Karel posílal deset až patnáct minut. Myslel si, že to tak třeba půjde anebo že si s tím poradíme. Nejhůř to naše stříhání nesla paní Kynclová. Vždycky když v sobotu skončil Zápisník zahraničních zpravodajů, zazvonil mi telefon, volala paní Kynclová: ‚Petře, co jste to s tím Karlem zase udělali? Vždyť vy jste to ostříhali na pět minut. Takhle to nejde!‘ Pak jsme si to vysvětlili. Chodila k nám i v Londýně na kafe. Karel Kyncl byl příklad zpravodaje, podobně jako pan Dienstbier, který taky prošel Zápisníkem, jenž to dokázal ustát. Byli natolik silní, že dokázali být aktivními odpůrci režimu, což já jsem nebyl.“

  • „Měl jsem jedno morální dilema, když jsem dostal za úkol vyrobit, lépe řečeno odspíkrovat, pořad, který se jmenoval Hovory z druhé strany. Byl to pořad složený z nahrávek, které byly pořízeny na místech disidentských. Tehdy byla odhalena zásilka časopisů Svědectví. Bylo to spojeno s Pavlem Tigridem. Za vedením rozhlasu přišli lidé, zřejmě z ústředního výboru [komunistické strany], přinesli nějaké texty, a že je potřeba udělat pořad o tom, jak byla odhalena tato síť. Vím, že jsem do těch textů nemohl zasahovat. Neptali se mě, jestli to chci, nebo nechci dělat. Vím, že tehdy jsme do toho spadli z redakce reportérů společně s Iljou Jenčou. Asi bylo potřeba, aby to byly kultivované a známé hlasy, takže jsme dostali texty, abychom to načetli. Ve studiu jsme to tedy načetli. Byly to spojováky mezi nahrávkami, které podle mě pořídili v bytech agenti Státní bezpečnosti. Nebyly to příliš kvalitní nahrávky. Řada z nich se opakovala několikrát, aby to posluchači sepnulo, co se tam vlastně povídá. Asi nebyla možnost udělat ty nahrávky kvalitněji. Týkalo se to i odhalení karavanu zadrženého na hranicích. Myslím, že vznikly tři nebo čtyři díly. Nebyl jsem takový hrdina, abych řekl, že to dělat nebudu. To bych už asi moc dlouho v rádiu nebyl.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 26.08.2023

    (audio)
    délka: 03:09:24
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Chtěl jsem dělat svou profesi a nebyl jsem žádný hrdina

Petr Voldán / druhá polovina 70. let
Petr Voldán / druhá polovina 70. let
zdroj: Archiv pamětníka

Petr Voldán se narodil 20. prosince 1953 v Pardubicích. Jeho otec byl voják z povolání. Školní léta prožil v Josefově a v Táboře. Na gymnázium chodil v Soběslavi. Absolvoval fakultu žurnalistiky na Univerzitě Karlově v Praze. Po studiích pracoval jako reportér v tehdejším Československém rozhlase. Vstoupil do komunistické strany. V letech 1987 až 1990 působil jako rozhlasový zpravodaj v Moskvě. Referoval o uvolňování poměrů v Sovětském svazu během takzvané perestrojky. Ve svobodných poměrech působil jako šéf zahraničního oddělení Českého rozhlasu. V letech 1997 až 2000 dělal zpravodaje z Londýna. První čtyři roky 21. století strávil opět jako zpravodaj v Moskvě. V roce 2023 žil střídavě v Praze a ve Zlíči, ve východních Čechách. Jako penzista spolupracoval s Českým rozhlasem a Českou televizí. Pro Českou televizi natočil od konce devadesátých let více než deset sérií cestopisného pořadu Postřehy odjinud.