Miloš Voráč

„Když mě zase odváděli po té domovní prohlídce, tam mně říkali: ,Pane Voráči, máte nějaké námitky proti domovní prohlídce nebo proti našemu chování?‘ Já říkám: ,Proč se ptáte?‘ A oni říkají: ,My jsme chtěli vědět, jestli si zase budete stěžovat Ivanu Medkovi do Vídně,‘ protože jsem tam volal už kdysi dřív z jiných důvodů, ,aby se to neobjevilo na štvavých vysílačkách.‘ Tak jsem to nechal bez komentáře, ale bylo to zajímavé, protože v dřívějších letech by se asi takto ani neptali.“

„V té době už se přepisovaly, opisovaly, množily samizdaty relativně ve velkém a já jsem nestíhal ty jednotlivé tituly sám přepisovat, o což jsem se taky snažil, ale to byl opravdu velký žrout času a chtělo to víceméně opisovačskou znamenitost, a sháněl jsem na každý z těch projektů někoho, kdo by se toho ujal a kdo by to přepsal. Konkrétně šlo o Havlovy Protokoly a já jsem se jednou zmiňoval svému kamarádovi, že mám problém a nestíhám přepisovat, jestli by nevěděl o někom, kdo... Jenomže ten kamarád byl zrovna na vojně. Takže jsem si říkal, že to bude spíš taková úsměvná záležitost a že mě pošle někam, ale on neposlal, on mně řekl: ,Já si to odvezu na vojnu,‘ protože on zrovna byl na opušťáku, ,a já to tam zařídím.‘ Já jsem říkal: ,Počkej, ale na vojně, jak to tak asi budeš dělat?‘ On říkal: ,Nech to na mně, já tam mám kamaráda a ten se o to postará.‘ A ten kamarád byl vojín Jiří Rys, který byl písařem náčelníka západního vojenského okruhu v Táboře. Tzn. nějaký generální štáb, nevím, jestli to říkám přesně, a tento vojín Jiří Rys v budově generálního štábu postupně přepsal celé Havlovy Protokoly.“

„Já jsem v roce 74 končil docházku na základní školu a v této atmosféře a v tomto prostředí tam existovala poradkyně pro další studium, která mně řekla, že když jsme si celá léta nedali říct, čímž myslela to náboženství, tak že jsou mně všechny ty jedničky úplně na nic a ať se poohlédnu po nějakém učebním oboru. Ostatní bratry to takhle nezasáhlo, protože ten byl o čtyři roky dřív, a to nebylo tak urputné, a ten byl o šest let později, a to už taky nebylo tak urputné. Ale v první půlce sedmdesátých let bych řekl, že tento dozor nad tím potrestat všechny, kteří se nějakým způsobem tzv. provinili, byl nejukrutnější. A zase, s bolševickou sebrankou se nevyjednává, tzn. když mi nabídli ten učební obor, tak řekl otec: ,Půjdeš na učňák.‘“