Miroslav Vošahlík

„Pamatuju si na to velmi dobře, protože jsem toho 21. srpna (1968, pozn. ed.) měl ráno před pátou hodinou puštěné rádio. Nad naší oblastí Prahy přelétávaly v 60–80sekundových intervalech antonovy. Tak jsem věděl, že dochází k okupaci. Běžel jsem ke svým rodičům, ti ještě spali. Probudil jsem je, nevěděli vůbec, co se děje. Taťka si ze mě dělal blázny, když jsem mu říkal, že jsou tady Rusáci. Odpověděl mi, že ti jsou tady od pětačtyřicátého. Já mu říkal, že nás okupují a že jsou tady s tanky. Pokračoval jsem do Motorletu, ani jsme se nepřevlékali do montérek. Shromáždili jsme se na takovém nádvoříčku, někdo z vedoucích pracovníků pronesl, že situace je špatná a že máme volno. Použil větu ze Švejka: ‚Sejdeme se v šest hodin po válce U Kalicha.‘ Waltrovka byla rozlehlá továrna, tak nevím, co se dělo v dalších úsecích, to nevím. My jsme se sebrali a vypadli jsme. Manželka v té době pracovala na středočeském krajském národním výboru na Smíchově. Vlítnul jsem za ní a povídám: ‚Pojď, jdeme domů.‘ Syn byl v té době u jejích rodičů za Prahou. Soudruh vedoucí mi ji nechtěl pustit. Já mu řekl, že když ji nepustí, tak stejně odejde. Tak jsme šli pryč. Už přestávala jezdit veřejná doprava, tak jsme šli přes Palacký most pěšky. To už ze smíchovské strany stříleli – pálili na dnešní ministerstvo zdravotnictví. Tam tehdy sídlil nějaký úřad, už nevím jaký, a Rusáci si ho spletli, tak ho rozstříleli, stejně jako Muzeum. Tak jsme šli přes Palackého most pod palbou a pěšky jsme se dobelhali až na Pankrác.“

„Byli jsme s manželkou v písemném kontaktu a už mi málem vypršelo vízum, když mi napsala: ‚Podívej se, já ti nebudu mít za zlé, když uděláš to, co máš vymyšlené. Pokračuj ve svých ambicích...‘ Ten dopis mám schovaný. Tak jsem každý měsíc chodil na německou policii, kde mi za pět marek prodloužili vízum. Musím podotknout jednu důležitou věc – ani manželka, ani já, ani jako pár, jsme nežádali v Německu o politický azyl. Byli jsme tam jako dlouhodobí turisté. Nikdo na mě netlačil, abych udělal tohle nebo tohle, všechno bylo moje rozhodnutí. Každý měsíc jsem jako cizinec procházel povinnou lékařskou kontrolou v Německu a každý měsíc jsem si požádal o prodloužení víza.“