„Oni se se mnou setkali a ptali se, jestli jsme taky s nimi přišli bojovat, a já jsem řekl, že nás prostě poslali, tak jsme se spřátelili a já jsem k partyzánům odešel jako první. Staršinovi slovenské armády jsem sebral nějaké granáty, obvazy a to, co bylo potřeba, a zmizel jsem. No a to se doneslo k nám na Slovensko, že jsem se dal k partyzánům, banditi nám říkali, a řekli otci, že má tu škodu uhradit. ,My nevíme, my ho tam neposlali,‘ řekl otec. No, nakonec ho do basy nedali a k zodpovědnosti nehnali.“
„Hlavně jsme Němcům objekty vybírali, sklady ničili, ale místním obyvatelům málokdo. Byli někteří neukázněný, ale náš velitel byl přísný na to, byl proti pití a braní posledního chleba místním, bída byla. My jsme bojem sebrali všechno.“ Tazatel: „Zbraně jste brali?“ – „To oni nám posílali letecky, shodili nám to. Jídla moc ne, to jsme brali Němcům.“ Tazatel: „Spali jste u vesničanů?“ – „Ne, to jsme vykopali zemljanky v lese na těžko přístupným místě a odtud jsme vyráželi na akce. Tam se těžko dostávali Němci. No, zima v tom byla, ale byli jsme mladý, tak jsme to snášeli.“
„Za bezpečnost prezidenta Beneše odpovídali ale Sověti – my jsme byli symbolická jednotka. Tak jsme v Košicích udělali přehlídku, hrála hudba sovětskou hymnu, Sověti nastoupili, i naše čestná stráž, no a pak jsme pokračovali do Bratislavy, kde jsme se s panem prezidentem zastavili, potom do Brna a do Prahy. Tři jsme byli v té čestné stráži, dokonce mezi námi byli i legionáři prezidenta Masaryka. No a pak už Sověti potřeba nebyli, když se to konsolidovalo, tak ti vojáci dostali medaili za zásluhy a odešli do vlasti.“
„Buď jsme šli zaminovat trať, sklad, most vyhodit a někdy šlo na akci partyzánských jednotek víc, aby se to dalo zvládnout. Vyhodili jsme transport, Němci se rozprchli, panika nastala a rychle jsme odtamtud museli zmizet, protože měli posily po ruce. I jsme brali Němce do zajetí a jeden německý plukovník říkal, že nepočítali s takovou podporou, jakou jsme měli u obyvatelstva, a s takovou silou partyzánského hnutí. V rozkazech Stalin nezapomínal na rozkazy a pozdravy pro partyzány. Někdy to dopadlo všelijak, Němci nás také pronásledovali, a když někoho z nás chytili, tak ho odpravili taky, jako jednoho z našich řad z Polska.“
„Naše obec Bernolákovo připadla Maďarsku. Co jsem měl kamarády mezi Maďary, tak byli najednou takoví nepřístupní, vyrůstali jsme mezi Čechy, Moravany, Židy a bylo to pro mě takové zklamání. No a bratr pak našel v Bratislavě byt, tak jsme se odstěhovali tam. Za sedm měsíců obec zas připadla Slovensku, ale to už jsme se nevrátili.“
Viliam Voštinář se narodil 26. prosince 1920 ve slovenské obci Bernolákovo. Po ustanovení slovenského státu byl nucen v říjnu 1941 narukovat do slovenské armády, s plukem bojujícím po boku wehrmachtu se dostal do Běloruska. Z armády dezertoval a přidal se do bojové jednotky místních partyzánů. Po dvou letech vstoupil do československé zahraniční armády. Sloužil v Hradní stráži prezidenta Beneše. Po válce zůstal vojákem z povolání. Zemřel 1. července 2013.
