Josef Vozáb

* 1955

  • „V rámci úvodu toho prvního výslechu bylo to, že uznávají, že prostě jsem mohl být takzvaně zmatený, a že oni mě rádi vyvedou z tohohle toho omylu a že naopak se můžu ještě přiklonit i na jejich stranu, že by po mně v podstatě nechtěli nic, jenom občas nějakou informaci. To jsem samozřejmě viděl, kam směřují, tak jsem to rezolutně odmítl a bylo to vyřešený. Pak se k tomu ještě vrátili. To bylo asi tři dny předtím, než jsem se vystěhoval do Rakouska, tak jsem měl ještě poslední termín na StB a tam mně řekli, že mám ještě šanci, jestli vím o nějakém trestném činu, který bych mohl nahlásit. Míněno to bylo pravděpodobně spíš nějakou hospodářskou kriminalitou nebo něco takového, že bych to mohl nahlásit a že abych počítal s tím, že pokud oni budou u moci, a oni budou ještě dlouho u moci, takže už se do Československa nikdy nepodívám, a když budu nepříjemnej, že oni mají v Rakousku svoje lidi, tak se ani nepodívají třeba moji rodiče za mnou a tak dále. Takže to bylo tolik na téma spolupráce.“

  • „Chtěl jsem z té Malé Strany od pana Palouše dojet ještě k sestře do Ďáblic jenom na krátkou návštěvu. Když jsem vystoupil z autobusu v Ďáblicích, tak jsem si všiml takových nenápadně podezřelých pánů, a moje podezření se potvrdilo, až když jsem přišel do toho paneláku, kde byla sestra, a oni se mnou nastoupili do výtahu a čekali, až zmáčknu tlačítko s příslušným patrem. Poté zmáčkli o patro níž, takže vystoupili přede mnou. A já, když jsem pár vteřin nahoře vystupoval, tak jsem tam slyšel, jak si něco šeptají, a sestra nebyla doma. Nicméně v Ďáblicích bylo takové velké nákupní středisko Ládví, asi tam ještě bude, pravděpodobně, a ona tam dělala vedoucí v prodejně obuvi, a tak jsem si říkal, že stejně už ví, u koho jsem zvonil, tak jsem za ní zašel do tý obuvi. A tam jsme se chvilku bavili a ona potom přišla na nápad: ,Hele, nechoď přes obchod. Já tady mám zadní východ, můžeš klidně i tím zadním východem.‘ Proč ne? Vyšel jsem tím zadním východem a teď jsem viděl nějaký pány, jak živě gestikulují. Pro ně to byl jasný důkaz, že se jim snažím utéci, takže pak už se na mě teda napojili zcela oficiálně a sledovali mě dál, prostě už měli někoho, s kým by si mě mohli spojit, byli velice zklamaný, když to pak zjistili, s kým. Nechali mě ještě nastoupit zpátky do autobusu, kde jsem jel na Florenc, abych jel autobusem do Varů. Tam potom na Florenci mě vyzval k předložení dokumentů uniformovaný mladý příslušník, sepsal si moje nacionále a na otázku, co se děje, řekl: ,Já nevím, já vás mám zkontrolovat.‘ A mně to bylo samozřejmě jasný. Takže pak za pár dní jsem dostal předvolání na StB.“

  • „Vojna – byly to prostě ještě ty sedmdesátý léta, kdy v tý mojí generaci byla spousta přesvědčených antikomunistů, ještě jsme byli taková generace, kdy se to nikomu moc nevyplatilo dělat kariéru a tvářit se nadšeně pro socialismus. A tam jsme měli toho jednoho úhlavního nepřítele, to byli ti lampasáci, který pro nás ten režim představovali. Tak ty jsme se snažili vždycky nějak převézt. A člověk tam v podstatě zajede do nějakých už dávno vyjetých kolejí, to znamená, že se tam dělalo jenom to nejnutnější a to nejnutnější prostě se odfláklo. A úplně nejlepší voják byl ten, který se dokázal vyhnout jakékoliv činnosti povinné, tzv. zašívání. Kdo byl nejlepší v zašívání, tak měl největší popularitu u jednotky. No, a nám se to tak nějak docela dařilo. No, já jsem tam měl potom ještě výhodu, že tam byla jedna lampasácká kapela, který vypadl saxofonista, a oni se mě zeptali, když mám to konzervatorium, jestli bych neuměl na saxofon, já jsem říkal, že na saxofon ne, ale hrál jsem trochu na flétnu a na klarinet, tak když mi něco půjčíte, tak já se za dva týdny na to naučím a můžeme na ty vaše odrhovačky někam na ty zábavy jezdit. Tak to se mi podařilo, takže jsem potom asi půl roku, než si našli náhradu, tak jsem s nima dvakrát do měsíce vypadl z těch kasáren a jeli jsme hrát někam na nějakou svatbu nebo něco. Takový ty odrhovačky.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 25.03.2024

    (audio)
    délka: 01:51:58
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha, 22.04.2024

    (audio)
    délka: 02:05:12
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Chtěl jsem si zachovat vlastní tvář a říkat, co se mi nelíbí

Josef Vozáb, 1973
Josef Vozáb, 1973
zdroj: Archiv pamětníka

Josef Vozáb se narodil 16. dubna 1955 v Karlových Varech Rozálii a Josefovi Vozábovým. V letech 1970–1974 studoval na střední průmyslové škole se zaměřením na výrobu hudebních nástrojů v Kraslicích. V letech 1974–1976 sloužil na vojně v Liptovském Mikuláši. Poté rok pracoval v karlovarském domově mládeže, kde šířil mezi studenty Chartu 77. Jako jednotlivec se snažil proti režimu bojovat, nebyl v bližším kontaktu s disidenty. Roku 1981 Chartu 77 podepsal, ale jeho podpis nebyl zveřejněn. Následující rok tak učinil znovu, u rodiny Paloušových v Praze. Od té doby byl pod dohledem Státní bezpečnosti (StB). Pravidelně ho vyslýchali a nabízeli mu spolupráci, což odmítl. Roku 1983 na něj začali v rámci akce Asanace tlačit, aby se vystěhoval do Rakouska. O rok později dostal povolení a s manželkou odjel do Vídně. Roku 1989 získali občanství. V letech 1990–1992 pamětník studoval zdravotnickou nástavbu a v letech 2001–2004 psychiatrii. Do roku 2015 pracoval ve zdravotnictví. Do České republiky se vrátil roku 2019. V roce 2024 žil poblíž Prahy.