Josef Vozáb

„Chtěl jsem z té Malé Strany od pana Palouše dojet ještě k sestře do Ďáblic jenom na krátkou návštěvu. Když jsem vystoupil z autobusu v Ďáblicích, tak jsem si všiml takových nenápadně podezřelých pánů, a moje podezření se potvrdilo, až když jsem přišel do toho paneláku, kde byla sestra, a oni se mnou nastoupili do výtahu a čekali, až zmáčknu tlačítko s příslušným patrem. Poté zmáčkli o patro níž, takže vystoupili přede mnou. A já, když jsem pár vteřin nahoře vystupoval, tak jsem tam slyšel, jak si něco šeptají, a sestra nebyla doma. Nicméně v Ďáblicích bylo takové velké nákupní středisko Ládví, asi tam ještě bude, pravděpodobně, a ona tam dělala vedoucí v prodejně obuvi, a tak jsem si říkal, že stejně už ví, u koho jsem zvonil, tak jsem za ní zašel do tý obuvi. A tam jsme se chvilku bavili a ona potom přišla na nápad: ,Hele, nechoď přes obchod. Já tady mám zadní východ, můžeš klidně i tím zadním východem.‘ Proč ne? Vyšel jsem tím zadním východem a teď jsem viděl nějaký pány, jak živě gestikulují. Pro ně to byl jasný důkaz, že se jim snažím utéci, takže pak už se na mě teda napojili zcela oficiálně a sledovali mě dál, prostě už měli někoho, s kým by si mě mohli spojit, byli velice zklamaný, když to pak zjistili, s kým. Nechali mě ještě nastoupit zpátky do autobusu, kde jsem jel na Florenc, abych jel autobusem do Varů. Tam potom na Florenci mě vyzval k předložení dokumentů uniformovaný mladý příslušník, sepsal si moje nacionále a na otázku, co se děje, řekl: ,Já nevím, já vás mám zkontrolovat.‘ A mně to bylo samozřejmě jasný. Takže pak za pár dní jsem dostal předvolání na StB.“

„Vojna – byly to prostě ještě ty sedmdesátý léta, kdy v tý mojí generaci byla spousta přesvědčených antikomunistů, ještě jsme byli taková generace, kdy se to nikomu moc nevyplatilo dělat kariéru a tvářit se nadšeně pro socialismus. A tam jsme měli toho jednoho úhlavního nepřítele, to byli ti lampasáci, který pro nás ten režim představovali. Tak ty jsme se snažili vždycky nějak převézt. A člověk tam v podstatě zajede do nějakých už dávno vyjetých kolejí, to znamená, že se tam dělalo jenom to nejnutnější a to nejnutnější prostě se odfláklo. A úplně nejlepší voják byl ten, který se dokázal vyhnout jakékoliv činnosti povinné, tzv. zašívání. Kdo byl nejlepší v zašívání, tak měl největší popularitu u jednotky. No, a nám se to tak nějak docela dařilo. No, já jsem tam měl potom ještě výhodu, že tam byla jedna lampasácká kapela, který vypadl saxofonista, a oni se mě zeptali, když mám to konzervatorium, jestli bych neuměl na saxofon, já jsem říkal, že na saxofon ne, ale hrál jsem trochu na flétnu a na klarinet, tak když mi něco půjčíte, tak já se za dva týdny na to naučím a můžeme na ty vaše odrhovačky někam na ty zábavy jezdit. Tak to se mi podařilo, takže jsem potom asi půl roku, než si našli náhradu, tak jsem s nima dvakrát do měsíce vypadl z těch kasáren a jeli jsme hrát někam na nějakou svatbu nebo něco. Takový ty odrhovačky.“