Jan Wallstein

„Když jsem dělal u památkářů a měli jsme práci v Jičíně, kde byl přesunutý soud z Hořic v Podkrkonoší, kde byla provedena adopce, tak jsem si tam zašel, aby mi ukázali o mé adopci doklady, a našel jsem jeden doklad, kde se jasně ukazuje, že jsem byl roku 1952 přímo odhlášen z trvalého pobytu z Peiskretscham – dnes z Pyskowic. Takže komunisté mě nechali adoptovat lidem, kteří věděli, že je to dvě stě až tři sta kilometrů od mého bydliště a nechali mě žít v rodině, která se mnou neměla nic společného. Normálně si mě sebrali. A že jsem pro ně potom byl nevyhovující. Jak jsem to zjistil, tak jsem začal, i když to nezní hezky, komunisty nenávidět.“

„Když jsem potom vyšel osmou třídu a začal jsem studovat na kamenické průmyslové škole, tak v prvním ročníku jsem byl tak rozhořčený, že jsem chtěl odejít radši nazpátek do toho dětského domova, protože on (otec) byl bývalý příslušník SNB, tak měl různé policejní manýry. Říkal jsem, že budu buďto chtít odejít, anebo půjdu studovat a budu bydlet na internátě. Prakticky celé tři zbývající roky – druhý, třetí, čtvrtý, před maturitou – jsem tedy bydlel na internátě. Chodil jsem k nim jednou za týden pro čisté ponožky, pro čisté trenky a pro čistou košili. To bylo všechno. Jinak jsem dostával minimální stravu, dokonce když jsem odmítl jíst, tak mi byla zamknuta špajzka, když tedy nechci jíst, tak řekli: ‚Prosím, buď o hladu.‘ Takové měli moresy. V osmnácti letech, když jsem byl na internátu, se mě zeptali, jestli souhlasím s tím, že spolu rozvážeme adopci. Tak jsem řekl: ‚No proč ne?‘“

„Tvrdila (matka), že po mně pátrala sedm roků, ale bezvýsledně, tak toho nechala. Ale já si myslím, že každá matka, dokud nevidí svého syna mrtvého, tak by měla pátrat, to je můj názor.“