Viktor Weilguny

* 1946

  • „Dali jsme se na pochod z té plochy, ještě než tam všichni policajti přijeli, dolů na Královku a po Královce k Hradu a dolů Nerudovkou. Tam už zareagovali policajti, přední voj zarazili, teď jsme se tam namačkali, byli jsme namačkaní a nevěděli jsme, co se děje vepředu. Ti vepředu nám nemohli dát vědět, že se máme obrátit. Nakonec jsme se nějak dorozuměli a šli jsme klidným pochodem nahoru, a až teprve poté začalo to, co jsem říkal s tím výkopem. Nastala obrovská bitka, měli obušky a bylo jich víc a víc, tak jsme se stáhli na jednotlivé bloky, kde jsme bydleli, a zavřeli za sebou dveře. Ty dveře byly skleněné, v kovových rámech. Oni z jedné strany, my z druhé strany, kouleli jsme na sebe očima. Protože se takhle začali chovat, tak jsme začali řvát: ‚Gestapo, gestapo!‘ Teď byli ještě zuřivější, až ty dveře praskly a prolomilo se sklo. Po těch budovách nás honili po chodbách, my se vyznali, a oni ne, neměli baterky a neměli takové věci, takže dostali nabinkáno. Ráno jsme na našem bloku spočítali, že jsme ukořistili devět brigadýrek, tři pendreky, několik polobotek atd. Nespali jsme skoro do rána, až k ránu jsme usnuli, a čekali, co se bude dít. Přijel Smrkovský [ministr Josef Smrkovský], ten si nás svolal organizačně do obrovské menzy, kam se vešlo přes tisíc lidí, tak jsme se tam namačkali. Teď on nám říkal, že doba se bude měnit, abychom se uklidnili, že všechno teprve přijde, abychom byli trpěliví. Mezitím Antonín Novotný se svou delegací odjel do Moskvy, nevím, co tam říkal, jestli to tam vůbec věděli. Dlouho se o tom mluvilo jako o Strahovských událostech, to je tohleto, co jsem vám teď vyprávěl.“

  • „Začalo to tím, že Strahov byl dobudovaný úplně na poslední chvíli, aby mohla proběhnout Spartakiáda 1965. Až později jsme se dozvěděli, že velice ošidili zásobovací elektrické kabely, které rozváděly elektřinu po blocích, jestli znáte Strahov, je tam dvanáct bloků, na kterých se bydlelo. Byly vždycky po trojicích a označené barvou červená, modrá, zelená a ten dvanáctý byl šedivý. Bylo nás tam asi šest tisíc studentů. A my jsme na to doplatili v roce 1967, protože hned od počátku semestrálního období začala vypadávat elektřina, zhasínaly bloky, různě se střídaly, protože propojovali mezi sebou vedení, aby ti, co neměli světlo, ho mohli mít taky, ale tím ještě více přetížili vedení, až se stalo, že na konci října – ročník začal prvního října – zhasnul celý Strahov. Nemohli jsme pracovat, v mezidobí jsme ještě trpěli, že jsme si svítili svíčkami, kolikrát nám výkres shořel, když se svíčka převrhla. Ve škole se nás neptali, jestli máme hotovou práci, nebo ne, měli jsme hodně rýsování na pauzák, počítače ještě nebyly. Bylo to nějak 30. října, bylo to úplně poslední dny v říjnu… došla nám trpělivost a vyrazili jsme.“

  • „V roce 1941 tatínek, protože měl maminku Němku – ale měl modrou knížku, nikdy voják nebyl, protože byl z jedenácti dětí podvyživený – tak byl paradoxně povolaný do hitlerovské armády do zázemí, zásobování, oblečení, jídlo. A tak se dostal dokonce až k Moskvě, kde viděl moskevské věže, kde se chystal útok. Protože to bylo v zimě, tak ho poslali domů na dovolenou. Během dovolené dostal rozkaz, že už nepůjde na východ, ale půjde na západ, tam někde u Belgie, v místech Beneluxu. Bylo tam i hodně jiných Čechů než jen on, tam se čtyřicet mužů domluvilo a zběhli do rukou Angličanů. Ti je nějakou dobu drželi, než je převezli do Británie, tam si je všechny prověřovali. Nevím, jestli všechny, nebo jen mého otce a jeho kamaráda, nějakého vidláka, naučili jezdit na nákladním voze a zařadili je jako řidiče se závozníkem do uskupení UNRRA, která měla po vylodění Spojenců dodávat obyvatelům jídlo, starat se o ně v situacích, kde už byli Němci vyhnáni. Takže se dostal až do Prahy.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Karlovy Vary, 06.03.2023

    (audio)
    délka: 02:45:32
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Karlovarský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Jako student protestoval kvůli tmě na kolejích, dostal akorát rány pendrekem

Pamětník Viktor Weilguny v roce 1966
Pamětník Viktor Weilguny v roce 1966
zdroj: Archiv pamětníka

Viktor Weilguny se narodil 26. prosince 1946 v Chebu. Jeho otec za druhé světové války sloužil ve wehrmachtu, nejprve na východní frontě, poté na západě. Společně s dalšími Čechy zběhli do rukou Angličanů. Otec pak dělal řidiče v UNRRA a dostal se až do Prahy. Jeho první manželka zahynula 8. května 1945 při sovětském náletu na Teplice. Otec se po válce znovu oženil a pracoval jako obchodník s obuví nejprve v Chebu a poté v Karlových Varech, kde rodina žila v baťovském obchodním domě. Pamětník se jako student ČVUT účastnil protestu na strahovských kolejích 31. října 1967. V srpnu 1968 se navzdory okupaci rozhodl vrátit z pobytu v západním Německu. Po dokončení studia pracoval ve stavebnictví a také jako učitel na střední průmyslové škole. V roce 2023 žil v Karlových Varech a stále se živil jako projektant a soudní znalec.