Květoslava Wodziková

„Otec byl vyučený strojní zámečník a jak se tak tehdy chodívalo na vandr – on byl ročník 1887 –, tak šel na zkušenou do Hamburku. Tam šel k maríně a nechal se najmout jako strojník na loď a tím se stal námořníkem. Absolvoval cestu lodí do New Yorku a zpátky. A potom, když vypukla první světová válka, tak se musel vrátit, protože byl odvedený. Rodiče mu volali, že by mu hrozilo nevím co, tak se vrátil a byl zase u maríny v rakouské armádě. Mám jeho zápisky, co všechno zažil a kde všude byl, jak se divili na Kanárských ostrovech, proč se to tak jmenuje. Moc na to vzpomínal. Potom se vrátil a začal takzvaně podnikat. V Americe viděl, jak třeba potřebují v domácnosti žebřík. Byl takový, že si najal nějakou dílnu na Trávnících, tam vymyslel to žehlicí prkno, bylo v nějakém filmu, jak to ten Burian nemohl složit a rozložit. Byly to takové hezké věci. Na jarmarku to prodal, až se propracoval k vlastnímu učedníku, začal takhle. Když byl ještě v Americe, posílal rodičům peníze, co vydělal. Za to potom platili nájem za pole, na kterém otec začal stavět [továrnu].“

"Říkám, ten příběh není nic mimořádného. Byli na tom lidi hůř. Musí se s tím člověk vyrovnat. My jsme naštěstí nebyly vychované jako továrníkovy holky. To prostě ne. Otec říkal: 'Neznám slovo »neumím«, tak se to nauč.' A bylo vyřízeno. Tak to nám v životě prospělo velice. Říkala jsem, na kolena mě nikdo nedostane. Ségra to měla horší, ještě nebyla plnoletá, chodila s klukem, který emigroval. To byl taky nějaký šperkař. Pak jsem se to dozvěděla, když jsem přijela domů. Byla pro ni doma StB, že ji sebrali. Vezli ji do Liberce, kde ji nechali sedět v cele bez kliky, chtěli po ní spolupráci. To nešlo. Byla tím dlouhou dobu psychicky hrozně postižená. Já jsem se tolik nebála zatím, protože jsem neměla přímý důvod, že by mi někdo vyhrožoval nebo mě mlátil, to vůbec ne. Ona říkala, že to bylo hrozné. Třeba jsme šly do kina od půl šesté, za námi jelo auto. Ona se pořád ohlížela a bála se, že ji seberou. Říkala, že ji tenkrát v noci odvezli na Paceřák [Paceřický kopec cca 10 km v polích od Turnova]. A vysadili ji tam. Říkal, že nikdy nebyla věřící, ale modlila se, aby se dostala nějak domů. Bála se dlouho. Pálily jsme korespondenci, co jsme si posílaly, když už jsem byla v Praze. Pak to už všecko šlo do ztracena."

"Dostala jsem k padesátinám odvolání, když už to bylo všechno vyřízené, že jsem příliš demokratická. To že by nešlo takhle. Dodneška nevím. Sranda byla, dneska se už tomu člověk směje. Byla celozávodní schůze a že se budou rozdávat nějaké medaile. Holky říkaly: 'To přeci taky dostaneš.' Nevím, jdu tam jako řadový člověk. Už jsem byla odvolaná k 1. prosinci, měla jsem šestého narozeniny a k 1. prosinci jsem dostala tenhle prezent. A to jsme se ještě dohadovali, jestli budu dělat na dětském, nebo na gynekologii, dětské vedla předsedkyně KSČ. Řekla jsem, že to nechci. On řekl, že mi to může dát příkazem. Řekla jsem, že zákoník práce znám, měsíc v roce můžu dělat přikázanou práci. On: 'Vás taky můžu nechat zametat dvůr.' Já zákoník znám, 30 dní v roce. Tak jsem dostala přikázáno dělat 30 dní v prosinci někde staniční a 30 dní v lednu."

"Už byl únor vlastně. Takže tím, že jsme měly jenom matku, stará babička s námi a teta, takové ty starší příbuzné. Bydlely jsme všichni dohromady. Já jsem byla na škole, takže stěhování jsem nezažila. To jsem přijela příště domů a už jsme bydlely jinde. Měly jsme velké psy, které nám nabídli a druhý den už nežili, už jsme je ani neviděly. Měly jsme kliky ulámané. Milice nás hlídaly na chodbě v bytě, který jsme měly ve fabrice. Bylo to takové děsivé trošku. No, ale přežily jsme. Vystěhovali nás do domku, který byl před adaptací určený pro zaměstnance. No, a žijeme tam dodnes."