„Ve velkých podnicích v Ostravě, ve Vítkovicích a v Nové Huti, hrozila druhotná platební neschopnost. Já jsem v té době vlastně komunikoval se všemi v kraji, taky s ředitelem Hromkem z Vítkovic a s ředitelem Velkoborským z Nové Huti. A oni mi líčili tu situaci. Tak jsme s primátorem Smejkalem sedli do auta a jeli jsme do Prahy na ministerstvo průmyslu, protože situace byla vážná a ti ředitelé nás upozornili, že hrozí katastrofa. Přijeli jsme na sekretariát ministerstva průmyslu, tam byl šéf kabinetu a my jsme mu říkali, že situace v Ostravě je vážná a že potřebujeme neprodleně jednat s ministrem, protože může dojít k něčemu, co vyvolá sociální napětí a podobně. A tehdy nám ten šéf kabinetu řekl: ‚Vy jste z Ostravy? Podívejte se, vy jste z té Ostravy, vy jste si vždycky mysleli, že přijedete do Prahy, praštíte do stolu, zakruhujete a všechno bude podle vás. Uvědomte si, ta doba se změnila. Vy jste spadli z lopatky a je třeba, abyste si to uvědomili.‘ Tohle přivítání v Praze mě strašně rozzlobilo. Já jsem mu tehdy řekl, že je mi velice líto, jestli on nechápe, že problém Ostravska je jejich problém a že to je problém celé země. Pro mě to bylo tak, že já jsem žil na Ostravsku, kde ti lidi byli trochu jako můj bratr. Já jsem věděl, že oni chtějí dělat. To nebyla jejich vina, že se stali tím pitomým železným srdcem republiky, jak se za socialismu říkalo, že se teď na ně všichni dívali jako na nějaké pohrobky komunismu a socialismu, že byli těmi, kteří měli dokonce televizi už v padesátých letech a podobně. Mně tohle všechno připadalo naprosto nepřesné. Pro mě to byli velice tvrdě pracující lidi. Ano, v něčem by někdo mohl říct, že celá ta komunistická základní výroba, železo a podobně bylo neštěstím země. To je všechno pravda. Ale za to ti lidi nemohli. Oni tam přišli často ze Slovenska, z různých koutů nebo jako můj otec kdysi z Hané. Oni tam přišli a pracovali. Oni nebyli vinni za to, jak ten režim vypadal, a teď jim někdo řekne: ‚Vy jste spadli z lopatky.‘ Já jsem byl šokovaný tím, že někomu nedochází, že problém těch lidí je problémem vlády. Zásadním problémem vlády. Že těm lidem stačí málo a oni budou dělat. Že to je něco, co je hrozně cenné v té zemi. Ale musí se s nimi zacházet slušně a musí se jim dát šance. Ale že jim nikdo nemůže říkat: ‚Vy jste spadli teď z lopatky. Vy jste ztělesněním socialismu a teď si musíte uvědomit, že jste spadli.‘ Mě tohle strašně popudilo. Ze mě teprve tohle udělalo sociálního demokrata, když jsem si najednou uvědomil, že přijíždím do Prahy jako prosebník a že najednou se mnou jednají jako s někým, kdo má za něco pykat. Ale za co já jsem měl pykat? Rozumíte? Za co já jsem měl pykat? Já jsem věděl, že můj otec měl k dělníkům dobrý vztah. Sice neměl moc rád komunisty, samozřejmě, vždyť mu ze života udělali peklo, ale na ty lidi to nevztahoval. On to bral, že tihle lidi prostě dělají tak, jak je život tam přivedl, a je mezi nimi řada lepších a horších, ale měl k nim v něčem docela základní respekt. Jako katolík, křesťan, který měl úctu k lidskému životu a k lidským osudům. A tohle mě učil, že to je něco, co je takové skoro v tom křesťanském pojetí až spirituální tajemství, které se respektuje. A to jsem měl v sobě. A najednou mi někdo řekl, že ti lidi jsou vlastně odpad nebo co a my vám teď dáme najevo, že už nejste to, co jste byli, jací oni byli králové. V tom jejich údajném postavení to byla taky faleš, tohle bylo přece všechno jinak. Takže já jsem měl dojem, že se těch lidí musí někdo zastat. A protože jsem měl zakázáno se stýkat s lidmi, tak jsem možná k tomu měl dobré dispozice, protože jsem to dokázal za ty lidi formulovat. A v tom jsem viděl najednou smysl té politiky za ten kraj, že někdo musí vysvětlit v té Praze: ‚Tohle je sakra váš problém. Ti lidi budou buď koulí na noze země, anebo naopak budou strašně pro tu zem znamenat. Když se jim ale dá šance, když se jim dá příležitost.‘ Tady došlo k tomu, že se spousta lidí propustila z dolů a najednou člověk viděl, že se byli schopni o sebe postarat. To byli strašně šikovní lidi. Ty doly na ně měly obrovské nároky, na ty, kteří byli těmi hlavními tahouny. Oni byli schopni si vytvořit dřevovýroby, firmy. Ta země s nimi měla málo problémů, protože se dokázali postarat o sebe jako málokdo druhý. Dokonce v nich a v tom, jak dokázali pracovat, byla vlastně v něčem obrovská úleva, že stát neprožil žádné sociální kotrmelce, protože ti lidi dokázali pracovat. A stát měl za úkol tohle pochopit a dát jim šanci. A cítil jsem, že to je najednou smysl nějaké politiky, kterou je třeba v zemi dělat. Proto jsem potom šel do sociální demokracie.“