„Rusi popravili svoje. Ti, co byli členy naší skupiny, byli někde na nějaké akci. Bylo jich pět nebo šest a bylo to na milkovské chatě, kde jsme byli v ležení, a teď šli na nějakou akci a vrátili se a ten jeden žaloval velitelovi. Ale to bylo oddělený v té místnosti na chatě. Tam se to odbavovalo. On mu řekl, že se zachovali nějak zbaběle, a Andrej je všechny odsoudil k trestu smrti. Tak za tím Milkovem byli všichni oběšeni. Ještě si pamatuju, jak ten poslední tam visel.“
„Když jsem šel jako spojka a docházel jsem k tomu našemu strážnýmu, tak jsem nevěděl, že to není on a je to vlasovec. Mluvil rusky a byla tma, a tak jsem měl za to, že to je náš. Jak my jsme šli dva s jedním Rusem, bylo to v noci a nevěděl jsem, že na mě míří pistolí. Já jsem se otočil, kde a proč se vlastně nemůžeme domluvit, a on toho využil a střelil. Já jsem se otočil, kde je ten druhej. Ten vlastní utekl a nechal mě tam.“
„Slávek, ten bratranec, ten byl odsouzenej k trestu smrti a převáželi je přes Brno a v Brně mohli vylézt z vlaků a současně vedle zastavil vlak z pracovního tábora v Mladkově. Tak bratranec Slávek se zapletl mezi ty mladkovský kluky. Sebral někomu ten jeho vrchní šosák, gatě měl normální, nějaký tmavý a s těma mladkovskýma klukama vypochodoval ven do práce a teď z toho Brna jim utekl. To nebylo tak přísně střežený, ten pracovní tábor, jako koncentrák.“
„Na osvobození dodnes vidím první ruskej tank, jak jede nad Hvozdem po silnici. Mám takovej dojem, že ve Hvozdě... Takovej silnej oficír se ve Hvozdě procházel tam na konci vesnice na křižovatce. Myslím, že čekal nějakou depeši nebo něco takovýho, a já mám dojem, že to byl Brežněv, protože on byl potom ty dny tady za Svitavama. Myslím v Litomyšli nebo v Poličce si pamatujou Brežněva. Já jsem viděl toho oficíra v tom Hvozdě, ten akorát jak Brežněv vypadal. Takovou mohutnou postavu a měl dlouhej kabát. Takovej koženej oficírskej. Počítám, že to byl Brežněv. Ono se teda potom vědělo, že tou trasou tady projížděl. To se nějak zjistilo po válce. Když tam někde tábořil, za těma Svitavama. Tím jsem potom usoudil, že jsem viděl Brežněva.“
„Já jsem si uměl jako děcko přivydělat. Od druhých dětí jsem odkoupil borůvky. To mi bylo tak dvanáct let a z Hvozdu jsem šel pěšky na Hanou, což bylo kolem dvaceti kilometrů. Tam jsem to prodal. To jsem tenkrát utržil řekněme pětikorunu v tehdejších penězích, což mohlo být asi jako dnešních třicet korun. Tu cestu jsem vždycky šel dost dlouho. Šel jsem přes les, přes Modrou hvězdu. Ten les byl myslím tak pět kilometrů. A z té pahorkatiny jsem už pomalu vyšel na Hané v Loučce.“
Antonín Zapletal se narodil v roce 1923 ve Hvozdu. V této nevelké obci ležící v blízkosti moravské Konice se za války zapojilo mnoho obyvatel do odboje. Mezi nimi i několik členů rodiny. Bratranec pamětníka Jaroslav Zapletal byl velitelem 3. obvodu Konice ve Svazu československé mládeže a po zatčení byl odsouzen k smrti. Při transportu do koncentračního tábora se mu podařilo uniknout a až do konce války se ukrýval v Ludmírově. Strýc Břetislav Zapletal byl těsně před koncem války popraven na Mírově. Rodiče zase podporovali partyzánský oddíl Jermak-Fursenko, do kterého někdy v prvních měsících roku 1945 vstoupil i Antonín Zapletal a byl v něm až do doby, než byl postřelen vlasovcem. Až do konce války se léčil v utajení doma. Po válce se přestěhoval do Moravské Třebové, kde získal obchod po Němcích. Obchod mu byl po roce 1948 znárodněn a získala ho Jednota. Do smrti žil stále v tomto městě.
