„Když jsme si myslely, že už je konec války, šly jsme s maminkou domů, že tam aspoň trochu poklidíme, protože po těch náletech tam byla rozbitá okna. Tak jsme tam šly uklidit, ale ještě nebyl stoprocentní klid. Protější ulice byla po obou stranách zastavěna domy, ale naproti našemu vchodu bylo ještě stavební místo, taková proluka, která byla později zastavěna. Tam byli ubytovaní Rumuni, kteří nejprve bojovali současně s Němci, ale pak se odrodili. A rumunští vojáci začali střílet, zrovna když jsme byly s maminkou venku z krytu. Maminka vytírala podlahu, já jsem zametala schody, uklízela sklo. Rumunští vojáci už věděli, že je konec a začali z radosti střílet. My jsme byly tak vyděšené, že jsme s kýblem a mokrými hadry utíkaly do krytu, protože jsme si myslely, že je to pokračování, ale to už byl zatím konec.“
"Němci nosili bílé podkolenky, tyrolské, a kožené kalhoty. Tomu se říkalo 's padacím mostem'. Tím tyrolským krojem se odlišovali v oblékání. A ženy chodily v dirndlech, čili šatová sukně, v ní pěkná halenka s nějakým německým zdobením. A muži nosili u těch kožených kalhot ty 'padací mosty'. Takže tak se tehdy odlišovali Němci od Čechů. A my jsme se naučily natruc vyšívat svéráz. Vyšívaly jsme si buď rukávy, nebo celé šaty zase nějakým slovanským vyšíváním. Měla jsem rusínské nebo slovenské výšivky. Říkali jsme tomu svéráz.“
„Hitler přijel na náměstí Svobody a odtamtud Zámečnickou ulicí na Dominikánské, kde byla a je radnice. Tam to všecko odklidili, všechny lidi nahnali podél domů. A přijely motorky, tak jsme si říkaly, co se děje? Vojna to asi nebude, střílení nebude, a najednou přijel otevřený automobil, docela pomaloučku, klidně, od Německého domu. Tehdy se ta ulice jmenovala Rašínova. Vjel přes náměstíčko kolem Moravské banky a vjížděl Zámečnickou ulicí nahoru k radnici, a v tom otevřeném voze se pan Adolf točil doleva, doprava, kde stáli lidé, ruku zdviženou, možná se i klaněl. My jsme stály s pusou otevřenou. Byla s námi jedna dívenka, Češka jako Brno. A když přijel ten vůz a Štefka zdvihala pravici, práskla jsem ji po ní a povídám: ‚Štefko, co děláš?‘ Ona povídá: ‚Kristepane!‘ Viděla všechny ty Němce, jak zdvihají ruce, tak ji taky zvedla. Hned ji pak měla za zády. Pak jsme jí to vždycky připomínaly, když jsme se scházely.“
Zdeňka Zavřelová, za svobodna Švábenská, se narodila v české rodině v Brně. Otec byl civilním zaměstnancem vojenské správy. Roku 1925 se rodina přestěhovala do Šumperku na severní Moravě, kde v té době žili hlavně Němci. Otec pracoval jako úředník pro tamní 13. pěší pluk. Zdeňka vyrůstala v české komunitě a chodila do české školy. Roku 1934 se s rodiči vrátila do Brna, kde vychodila měšťanku a vystudovala dvouletou obchodní školu. Byla svědkyní vzrůstajícího německého nacionalismu mezi brněnskými Němci. Pamatuje si návštěvu Adolfa Hitlera 17. března 1939, kterého nadšeně vítaly davy brněnských Němců. Za protektorátu pracovala ve Zbrojovce. Na konci německé okupace zažila bombardování Brna. Krátce po válce se provdala a přestěhovala s manželem do Bílovce na severní Moravě. Pracovala jako úřednice v podniku Koh-i-noor. S manželem vychovala tři dcery. V roce 2022 žila v Bílovci.
