Mirko Zelenka

„Bavili jsme se třeba v tělocvičně. Blbli jsme na nářadí, které tam bylo. Hráli jsme všemožné hry, to ani nemůžu říkat. Vyfasovali jsme noční košile francouzské výroby, byly bílé a dlouhé. Nikdo z nás je nenosil, kolikrát jsme se ani nesvlékali. S jedním klukem jsme si třeba vlezli do těch francouzských hadrů a pak jsme cvičili na kolech, bradlech a běhali jsme v nich po zemi. To bylo, když jsme měli poklidný život, když nám nikdo neumřel a tak. (Jak se k vám chovali němečtí policisté?) Jak který policista. Já jsem s nimi víceméně nepřišel do styku. V neděli, když jsme šli na vycházku, tak jsme je zdravili a oni museli odpovídat zdviženou pravicí. Schválně jsme hajlovali a oni museli taky. Drezírovali jsme je a dělali jsme si z toho srandu. V té době chtěl Badoglio udělat převrat a spoustu italských vojáků přivezli do Berlína. Přijeli vyfešákovaní jak do operety. Měli klobouky jako italští legionáři u nás, emailové odznaky, krásné tříčtvrteční boty. Snad je fasovali, když měli jít do Afriky, a na poslední chvíli jim změnili konečnou stanici. Přijeli nádherní a většinou to ty kurvy vyměňovali za žrádlo. V Berlíně byla taková hospoda, ve které se všechno dalo směnit. Prachy za cigarety, cigarety za chlast, chlast za boty a boty zase za prachy. Obchodovalo se tam se vším. Volného času zase tolik nebylo. Koukali jsme třeba na filmy se Soniou Henie, s rakouskou komickou dvojicí Heinz a Mosse, a dokonce jsme jednou byli na představení, ve kterém jsem viděl nádhernou nahatou ženskou. Prvně v životě. Šli jsme do Neuweltu. Někdo zjistil, že se tam neplatí vstupné, protože to je pro vojáky z fronty. Říkal: ‚Vy voli, máme mundúr, tak tam půjdeme. Z fronty sice nejsme, ale oni nás tam pustí.‘ A opravdu nás tam pustili. Byla tam hromada vojáků, nikdo jiný. Byl to pěkný pořad, varieté. Už v prvním výstupu tam stála antická socha. Stála a ani se nehnula. Mysleli jsme si, že je to opravdová socha. Byla celá stříbrná, jen rty a nehty měla rudé. Na závěr začali hrát nějakou písničku. Protože byla nahatá, tak nemohla dělat nějaký striptýz, ale vlnila se. Měl jsem z toho takové ošklivé sny.“

„Byla to taková práce, že to někdy byla sranda, ale spíš si myslím, že jsem blbě utrácel čas. Chodil jsem po schůzích a manželka se na mě hněvala, že jsem věčně v hospodě. Ve dvaapadesátém roce – kdy jsem se ženil – Zápotocký říkal, že naši drobní živnostníci budou vítanou konkurencí velkým národním podnikům. A my jsme pak znárodňovali babku, která měla v místnosti úzké jak nudle mandl. Obsluha byla jednoduchá. Ženské si daly na válce prádlo, vytočily si to a ona jim řekla: ‚Kolik jste měly válců?‘ ‚Osm.‘ Spočítala jim po dvaceti halířích osmkrát a ony jí daly dvě koruny. Měla ten mandl ještě po své babičce. Svítila jednou žárovkou, třicítkou, aby moc nepropálila. My jsme to tenkrát znárodnili. Nebo spíš sloučili do ‚prádelen‘. Mysleli jsme si o tom svoje, ale byli jsme poslanci národního výboru. Měli jsme z toho svým způsobem i srandu, protože jsme vůbec nedomysleli ty konce. Nedomysleli jsme, jaký těm lidem uděláme průser. Baba byla najednou bez prostředků. Vydělávala si tam léta, zaměstnaná nikterak nebyla. Z toho jí spočítali důchod a ona brala hovno. Dělal jsem to tři volební období, až do roku sedmdesát. V roce šedesát osm mi zakázali vykonávat funkce, zakázali mi být zaměstnán na dole a spoustu dalších věcí, poněvadž jsem nezdravil u vrbiček.“