Václav Zelenka

„Tak jsem začal vyprávět, že jsme měli krávu, hlavně že jsme měli dva psy, protože psy já miluju, začal jsem jí líčit, co jsme měli všecko za dobytek – a přesně jsem jí popsal, jak jsme to měli v tom domku udělané. No máma teda byla jak v Jiříkově vidění. A ještě jsem jí řekl o té ženské, co se mi o ní zdálo. A řekl jsem jí, že měla takové šedo-zeleno-modré šaty, taková neurčitá barva… s kostkou, ale ne takovouhle kostkou jako tady na ubruse, ale jenom jakoby nitě do kostky. A máma řekla, že skutečně takové šaty měla. No a jak je hodně nosila, tak mi to utkvělo v hlavě. Mně se o ní zdálo. Jenomže znáte to, někdy se vám něco zdá a zamyslíte se nad tím, jenomže já jsem se nad tím nezamýšlel, protože sen je sen, a tak jsem to bral, že se mi to jen zdálo. Takže tím jsem dokázal, že jsem opravdu Václav Zelenka, nikoliv nějakej Němčour.“

„Uvědomuju si jeden moment, protože jsem měl rád zvířata, že jsme někde byli, že tam byla fůra dětí, že tam byly obrovský konírny a že tam běhaly koně a hříbata. Dodneška mi nikdo nebyl schopný říct, kde jsme byli.“

„Abych vám pravdu řekl, tak jsem nad tím nepřemýšlel. No a možná že jsem to bral spíš jako něco, co má být… A že prostě zase nějaká změna, nebo já nevím… nebo já nevím! Já prostě nevím, to bych lhal…“

„Máma říkala: ,Pojď, jedeme za tátou.‘ Tak jsme jeli za tátou. No a teď přijedeme tady na holou pláň… Víte, jak ta pláň vypadala? Holá, obilí, a já jsem se furt ptal: ,Kde je táta?‘ A ona říkala: ,Tam v tom hrobě.‘ Taky mně to mozek nebral.“