profesor Zdeněk Ziegler

„Ten rok 1948, to mi bylo šestnáct, to byla veliká rána. To byly volby, my jsme pro národní socialisty a lidovce vylepovali plakáty, ale vyhráli to komunisti. No a ti komunisti skutečně potom, každý ví, jak to probíhalo. No a tady v ulici se vždycky někdo našel, kdo byl ten hlavní, oni tomu říkali ‚desítkář‘, který nás udával. V budoucnosti se to projevilo. Já jsem se nedostal na žádnou vysokou školu, tak jsem šel do práce, ale to bylo moc hezké. Já jsem se hlásil na vysokou školu. To mi zamítli, tak jsem se hlásil na umělecký obor. To jsem šel k Pelcovi a ten mě zavolal po zkoušce: ‚Heleďte, vy jste spíš pro Hoffmeistera.‘ Tak jsem šel k Hoffmeisterovi. Ten si mě zase pozval s tím, že mě pošle na praxi na rok do kresleného filmu. To všechno bylo jasný, že jsem měl takový posudek, že mě vzít nemohli, i kdyby chtěli. Tak já jsem skončil v kresleném filmu a pak jsem šel na vojnu. To byla zajímavá věc. Ta vojna, ty vojáci se dobře kádrovali. Byly PTP, brácha tam ještě byl. Když já byl na vojně, tak PTP už nebyly, ale byli jsme u protiletecké obrany. Taky věc, u které se nesetkáte s nepřítelem, jste vzadu někde. Byly tam takové podobné existence jako já. Byl tam velitel naší čety Holk, původně pekař. Já měl kamarády, s kterými jsem hrál basket a lyžoval. Ty říkali: ‚Vystuduj si vysokou školu. My jsme architekti, tak běž na architekturu.‘ Co já bych dělal na architektuře? Tak jsem se skutečně přihlásil na architekturu. Tenkrát tam byl takový ZVP, zástupce pro věci politické, a to byl učitel, kterého tam nalili. Jmenoval se Tonda Rouša. Ten říkal: ‚Hele, pojď sem. Ty se hlásíš na vysokou školu. My ti to všechno doporučíme, ale podívej se, co tady máš za posudky z bydliště.‘ To všechno zlikvidoval. To nešlo dál. Já jsem měl pouze posudek ze zaměstnání, který byl příznivý, a z vojny, který byl doporučující, a na tu školu mě nakonec vzali. Hezké bylo, když už jsem byl asi v šestém ročníku, tak mě chtěli udělat asistentem a najednou koukali, že nemají ty papíry. Já jsem znal takového Slívu, to byl velkej komunista, který mi nabízel asistentské místo, a ten říkal: ‚Člověče, my jsme si vyžádali tvoje papíry a teďka to je vůbec záhada, co ty tady vlastně děláš. My bychom tě měli okamžitě vyhodit. Žádný asistent.‘ Absolvoval jsem ale v klidu.“

„V tom protektorátu se to prožilo tak, že si každý dával pozor, co se říká, a vždycky bylo takové nebezpečí, že nějak špatně skončíte. Jedna naše důvěrná známá byla popravena v heydrichiádě a z toho byl tehdy strach.“ – „Vybavujete si tu atmosféru strachu?“ – „Byla zajímavá tím, že tehdy Češi drželi více pohromadě než předtím. Vědělo se přesně, kdo je kolaborant, a s tím se nikdo nestýkal. Já jako kluk jsem chodil do gymnázia, tak si pamatuji, že jsme měli takovou organizaci a scházeli jsme se v průchodu. Já jsem chodil na gymnázium, které bylo na Příkopech, no a tam jsme se scházeli a psali jsme na zdi TO, jako Tajná Organizace. Pak přišla heydrichiáda a začali to vyšetřovat jako nějakou vážnou věc. Tak si nás zavolal ředitel Vocílka a říkal: ‚Tak jak to bylo?‘ My jsme mu říkali, že jsme si založili tajnou organizaci, tak jsme dostali všichni rákoskou přes ruce, a s Němci on to vyřídil.“