,,My jsme trávili každou noc vyjížděním autem po venkově, vylepováním plakátů. Na veřejných záchodcích na nádražích, ráno do vlaků – to bývalo většinou tak, že už i ti průvodčí nás zastavovali a vždycky říkali: ,Jo, jo, ještě ten vlak, ještě tam běžte, nic jsme neviděli, běžte!´ Anebo i na ty záchodky, když jsme tam zaplatili ten padesátník tenkrát, tak nějaká paní seděla, vylepili jsme jakoby nic do těch kabin a zase jsme odešli a měli jsme pocit, že šíříme tu svobodu, tak jsme se do toho dali opravdu s vervou.“
,,Pro mě byl rozhodující okamžik ta středa, protože v metru se začalo rozhlašovat – a používali k tomu i herce: ,Nechoďte na Václavské náměstí, je to nebezpečné, bude se střílet.' A tak vím, že moje sestra byla u mediků, tak ona šla, byli připravení, jako služby v nemocnicích, kdyby se opravdu střílelo. A my jsme tam samozřejmě šli. Ale viděli jsme na těch střechách Václavského náměstí policajty se samopaly, nebo kdo to byl, a tenkrát pro mě zlomový okamžik celé revoluce byla ta středa. Protože kdyby se – to je můj názor – kdyby se začalo střílet, byť jenom do vzduchu, my bychom dostali strach. A jak by dostal strach jeden, utekl by jeden a ti ostatní taky. Protože ono i toho 17. listopadu, moje sestra tam byla, na té demonstraci, můj tatínek taky, a odcházeli. Můj tatínek to vytušil, tak vycházel, ještě v tom koridoru, kde dostal občas obuškem, když se uzavřela ta Národní. Moje sestra ne, ti tam zůstali, později se ukrývali za popelnicemi v jednom dvoře a o půlnoci se přes střechy vloupali na půdu domů a přecházeli po střechách, protože se báli vyjít na ulici. Tak si myslím, že ten strach tam hrál určitou roli. Ale tím, že tu středu nedal – já nevím, to mohl být pan Bilak nebo Štrougal – nevím, kdo v tom zákulisí nejvíc hrál roli, kdyby tenkrát dali pokyn ke střílení, tak si myslím, že bychom to nedali.“
,,Já jsem vycestovala poprvé na Západ na svatořečení blahoslavené Anežky. Já jsem z farnosti blahoslavené Anežky v Praze, a ještě jsem si ji vybrala jako biřmovací jméno. A tenkrát se nám podařilo vyjet poprvé. A pro mě ten zážitek – nejvíc bylo, když jsme se shromáždili v aule Pavla VI. v Římě a očekávali jsme a čekali jsme asi dvě tři hodiny na papeže, tenkrát Jana Pavla II. a při tom čekání tam byl takový náš společný program. Nás tam byly tisíce, já nevím kolik už, to si nepamatuju, ale plná hala. A otec, Tomáš Halík, kterého jsem vlastně také znala, on pracoval u Apolináře, přes moji sestru, ten tam pracoval s mediky, a Aleš Opatrný tam měl pro nás – toho jsem zas znala víc já – program. Pro mě tento zážitek, že se můžeme někde sejít a společně se nejen modlit, ale být spolu a říkat, co chceme, byl tak hluboký, že poprvé, když jsme se vraceli tím autobusem, před tím 17. listopadem zpátky do České republiky, tam jsem ve svém srdci pocítila velmi silně: ,Já nechci. Já nechci žít v takové zemi, kde se stydím za vládu, kde se stydím za to, že jsem Čech. Já nechci takovéhle lidi mít v čele a žít za tím ostnatým drátem.´ A tak to vím, jak mi bylo těžko. A netušila jsem, že tak blízko, ani ne týden, se odehrají tak velké události, které pro mě budou znamenat obrovský zlom.“
Sestra Vojtěcha, vlastním jménem Miriam Zikešová, se narodila 21. listopadu 1968 v Praze. Rodiče ji i její sestru vychovávali ve víře v Boha. Vyrůstala v době normalizace, kdy náboženské založení a příslušnost k církvi byla vnímána negativně a kvůli své víře se stala terčem posměchů, a to i ze strany učitelů ve škole. Její rodina se stýkala s celou řadou tajných kněží a zapojila se do náboženského samizdatu – pomáhali šířit časopis Informace o církvi. V pamětnici stále více sílila nechuť ke komunistickému režimu a narůstala v ní touha po svobodě. Přání vybojovat pro Československo politickou svobodu ještě vzrostlo po návštěvě Říma, kam v roce 1989 odjela u příležitosti svatořečení Anežky České. Zde si uvědomila, že v jiných zemích se mohou věřící bez omezení stýkat a vyznávat svoji víru. O týden později se s nadšením a vervou zapojila do pražských studentských stávek. Po pádu železné opony, kdy splnila svůj světský úkol a napomohla vybojovat svobodu pro Československo, se odebrala na duchovní dráhu a stala se řeholní sestrou. V roce 2024 bydlela v klášteře sester Františkánek Marie Immaculaty v Olomouci, kde byla matkou představenou.
