„Po 9. květnu 1945 bylo vydané nařízení, podle kterého měl být zastřelen každý Němec, který by byl přistižen ozbrojený. Jednoho příslušníka SS chytili, zavřeli ho do jilemnické věznice a bylo rozhodnuto, že bude popraven. To byla veliká atrakce. Celé město se šlo průvodem podívat na popravu. Včetně maminek s kočárky. Doprovázela ho skupina popravčích, což byli bývalí partyzáni. Já jsem byl taky zvědavý a šel jsem s nimi. Dodneška toho ‚esesáka‘ vidím. Byl to vysoký blonďák, měl svázané ruce a sešedlou uniformu. Šel celej kilometr od vězení až ke hřbitovu a tam ho postavili ke zdi.“
„Jednoho krásného dne mě zavolali ze zkoušky s tím, že na mě někdo naléhavě čeká. Byl to pán, který se představil jako Martínek. Ukázal mi odznak a tvrdil, že pro mě má dobré zprávy. Ptal se, zda bych se za ním mohl dostavit. Šlo o StB, takže nebylo možné odmítnout. Byl to příkaz. Neměl jsem z toho dobrý pocit, ale šel jsem. Dali mi kafe a byli na mě laskaví. Říkali, že jsou pyšní, že se se mnou můžou seznámit, a gratulovali mi k talentu a oblíbenosti. Doslova mi ‚mazali med kolem huby‘. Ale potom z nich vypadlo, že by byla škoda talent promarnit a že republika leccos potřebuje. Naše socialistické zřízení má údajně hodně nepřátel, proti kterým je potřeba zakročit. Přednesli, že mým úkolem bude předávat jim informace od lidí, kteří za mnou chodí, a dali mi k podpisu spolupráci. Já jsem jim odvětil, že se asi spletli a že si vybrali špatně. Řekl jsem jim, že něco takového vůbec nepřichází v úvahu.“
„V Brně jsme perfektně chytali rakouskou televizi, a tak jsme měli podrobné informace o tom, co se děje. Když demonstrace začaly a ještě se nevědělo, jak to dopadne, trochu jsme se báli, že bychom mohli dopadnout jako v Maďarsku. Když jsem ale viděl ty davy studentů, to mlácení a Václavské náměstí plné lidí, naplnilo mě to optimismem. Říkal jsem si: ‚Tady je komunismu konec!‘ My herci jsme byli v jednom kole, nespali jsme, někteří jezdili po fabrikách a já po armádě [divadelní představení pro armádu]. Cítili jsme veliký příslib naděje, že se režim rozpadne. Bylo to jako zázrak, úžasné. Jeden z nejkrásnějších okamžiků, které jsem v životě zažil.“
„Můj táta byl po válce nažhavený se Němcům nějakým způsobem pomstít. Ale pak se stal správcem textilní fabriky ve Vrchlabí, kterou vlastnili nějací Schreiberovi. Táta s nimi musel komunikovat, a tak se navzájem poznali. Zjistil, že jsou to velice slušní lidé, kteří byli hluboce nešťastní z toho, co se stalo, avšak celou válku mohli jen mlčet. Když nastal odsun Němců a Schreiberovi museli opustit fabriku, kde žili po několik generací, bylo to podruhé, kdy táta seděl u stolu a brečel. On, který by dříve všechny Němce nejradši postřílel. Jsou to strašné paradoxy, co dokáže udělat válka, tahleta příšerná dějinná zběsilost.“
Stanislav Zindulka se narodil 5. května 1932 v Jilemnici v Krkonoších. Jeho rodiče byli členy ochotnického souboru Kolár, kde si již v pěti letech vyzkoušel svou první divadelní roli a započal svou cestu k herectví. V roce 1945 nastoupil na jilemnické gymnázium a v roce 1951 na Divadelní fakultu Akademie múzických umění v Praze. Tu dokončil v roce 1955. Po škole získal angažmá v Hradci Králové. V roce 1959 přijal nabídku nastoupit do brněnského Národního divadla, kde však působil pouze tři čtvrtě roku a poté se vrátil do Hradce Králové. Byl na něj činěn nátlak ze strany StB, ale spolupráci odmítl. Do Brna se dostal znovu v roce 1967 a působil v Divadle bratří Mrštíků. Krátce byl členem komunistické strany, ze které vystoupil v roce 1968. Je signatářem tzv. Anticharty. V letech 1968-1975 učil na herecké konzervatoři v Brně, kterou však musel z politických důvodů opustit. V roce 1989 přešel do Prahy a od roku 1994 byl členem souboru Činoherního klubu. Stanislav Zindulka zemřel 14. března 2019.
