Lubor Zoufal

„V Drážďanech nám dávali nařezané noviny. A poněvadž to byly noviny, které mohly být jen několik dní staré, tak jsem říkal, no to je výborné, poněvadž jsem se třeba dočetl, co je nového na frontě nebo někde v Anglii atd. Takže jsem ty noviny automaticky likvidoval, že jsem je házel do toalety a žádal jsem nové. Načež ten bachař, když jsem ho žádal asi potřetí zase o noviny, tak mi řekl: ,Du bist aber starker Scheisser.‘ (Ty jsi ale silný sráč.)“

„Stále se se mnou bavili česky, přátelsky. Ještě se ptali: ,Co dělá váš otec?‘ Jsem říkal, byl to policejní úředník. No, no, udělali mi radost a odkývali to hlavou. Když jsme vešli do toho Petschkova paláce, tak tam stáli tři SS stráž. Jim dali k poctě zbraň, mě vrazili do těch lítacích dveří a zezadu do mě strčili. Hned jak jsme přešli ten práh, tak už se mnou mluvili jenom německy, přestali mluvit česky.“

„Mimo to jsme na Lipsko taky zažili nálet, přímo na věznici. Zase po vzoru těch Drážďan jsme ulomili radiátor, vyrazili jsme dveře a já se pokusil dostat do skladu potravin. Tam se mi podařilo ukořistit dvě kostky margarínu. Jak jsem měl dlouhé kalhoty, tak jsem si je dal do punčoch. Mezitím skončil nálet a dělali teď kontrolu těch, co se pokusili rabovat ten sklad. Za války, za Německa, kdo raboval při náletu, tak automaticky byl odsouzen k smrti, takže u kterého něco našli, tak ho hned popravili. A já jsem měl to štěstí, že jsem si vytáhl kalhoty z těch punčoch a ten margarín mně vypadl. Takže já jsem tím konkurzem prošel, že nemám u sebe nic.“

„Jeden vězeň, který vůbec nepochopil, v jaký situaci my jsme... Dostal se tam přes anonymní udání, že pálí špiritus načerno. Pak se zjistilo, že měl doma chlebové víno. Tak ho asi za čtyři dny poslali domů. A ten když šel domů, když ho propouštěli, tak dostal ke snídani ten bochníček chleba a bylo běžně zvykem, že když někoho propustili domů, že nechal ten bochníček chleba svým spoluvězňům, aby jim přilepšil. Ten říkal: ,No kamarádi, nezlobte se, já vám ten svůj chleba nemůžu dát. Já jedu až do Vysočan tramvají, to je daleko, to bych měl cestou hlad.‘ “