Gerhilde Benker

„Třináctého, v pátek 13. září nás odvezli ze Schönbachu na nákladních autech. Nejprve do tábora v Chebu. Tam jsme byly dva nebo tři dny. Tam se organizovaly transporty. Mezitím jsme se dozvěděly, že náš otec je stále vězněn Američany v internačním táboře v Bavorsku. A my jsme samozřejmě chtěly být přesídleny do Bavorska. Protože se střídaly transporty ze Schönbachu do Ruskem okupované zóny a transporty do západoněmeckých zemí. A samozřejmě jsme doufaly, že se dostaneme do Bavorska a znovu se setkáme s otcem, který byl v té době internován v Norimberku. A to se nám podařilo. Cestovaly jsme z Chebu v dobytčích transportech se 70 kg zavazadel na osobu, což bylo vše, co jsme si směly vzít s sebou. A pak jsme se dostaly do Bavorska.“

„Jednou jsme seděli u oběda, moje babička, moje matka a já. Otec už byl v americkém zajetí a někdo zaklepal na naše dveře, babička otevřela, a tam stáli tři Češi v civilu s připravenými revolvery. 'Máte nějaké šperky? Máte nějaké zbraně? Máte nějaké peníze?' Samozřejmě jsme byly úplně vyděšené a pamatuji si, jak jsme tam babička, maminka a já stály a třásly se. Jako dítě jsem to moc nechápala. Pak nám řekli, že musíme do dvou hodin opustit dům. Směly jsme si s sebou vzít jen pár kusů oblečení a všechno ostatní muselo zůstat. Máma plakala a já se ptala, kam máme jít. A pak si jeden z těch mužů sedl za klavír, zahrál, pak se otočil a řekl: 'O vás já strach nemám. Máte dobré přátele, však on už se vás někdo ujme.'“

"Během války jsme nemohli udržet náš podnik s hudebními nástroji v chodu. Museli jsme vyrábět věci, které byly důležité pro válečné úsilí. Mimo jiné jsme vyráběli dřevěné podrážky do bot, pak dřevěné pantofle pro wehrmacht. A pak už ani to pro válku nebylo dost důležité, tak jsme museli vyrábět bedny na munici. A můj otec potom na konci války, když k nám přijeli Američané... Bylo to 8. května, v neděli, na to si dobře pamatuji, 8. května 1945 k nám přišli Američané a otec padl do amerického zajetí."