„Ano, samozřejmě, vždyť já jsem ten večer stál vedle něj na balkoně. Musím k tomu říct jedno. Miliony lidí se ještě dnes dívají na tu slavnou polovinu věty, jejíž zbytek zanikl v jásotu pěti tisíc lidí, uprchlíků, tam dole v zahradě. Ale ve skutečnosti Hans-Dietrich Genscher mluvil přes půl hodiny a už tehdy padaly klíčové věty, kvůli nimž začali lidé dole v zahradě tušit, že to už skutečně došlo tak daleko. Pozdravil například lidi tak, že řekl: ‚Ve jménu Spolkové republiky Německo vás zdravím jako Němce mezi Němci.‘ A to byla absolutně klíčová věta. Patříte k nám, patříme k sobě. Řeklo se toho prostě hodně ten večer a mimo jiné asi ve třetině jeho projevu ona věta. ‚Přijeli jsme dnes k vám, abychom vám oznámili, že dnes bylo vaše vycestování umožněno.‘ A to ‚umožněno‘, to zaniklo v tisícihlasém jásotu, který musel být slyšet po celé Praze.“
„Byl jsem asi tak dvacet třicet metrů daleko od hlavního vchodu, když jeden z policistů típl cigaretu. A ještě dnes mám pocit, že udělal jeden dva kroky mým směrem. To byl pro mě signál, abych vystartoval. Musel jsem bezpodmínečně a na každý pád zamezit tomu, aby mě zastavil a ptal se mě na papíry. Proto to bylo přesně to znamení, které jsem potřeboval, abych se dal do běhu. Ta velká vstupní brána od velvyslanectví mohla také být zavřená, a mně by to k ničemu nebylo! Přesto jsem vyrazil, šel ke vchodu. Brána byla skutečně otevřená a já mohl proběhnout tím portálem, který tam je. Neotáčel jsem se, jestli ten policista šel mým směrem, nebo zůstal stát, protože jsem na sto procent nevěděl, jestli třeba nesmí dovnitř a nevytáhne mě ven. Zaklepal jsem na přepážku u vrátnice a zavolal dovnitř: ‚Já jsem pan Bürger, pocházím z NDR a už odsud neodejdu.‘“
„Bylo to samozřejmě velice těžké. Kdo chtěl opustit NDR nelegálně, riskoval život, s tím se muselo skutečně počítat. Jak dnes víme díky desítkám kilometrů spisů, které ještě teď leží v Berlíně, byla NDR jedno velké vězení. A člověk téměř neměl možnost tu zemi jakkoli opustit. Byla spousta pokusů o útěk a spousta lidí, kteří při těchto pokusech na německo-německé hranici zemřeli.“
„Problém byl, že v okamžiku, kdy jsem podal svoji první žádost, oni ihned věděli: ‚Ano, tohle je jeden z těch, kteří chtějí opustit náš socialistický stát, kteří nás chtějí zradit, které přitahuje kapitalistický systém ve Spolkové republice!‘ Počínaje tímhle okamžikem jsem byl i oficiálně ocejchován jako nepřítel státu, což mi také dávali pocítit.“
„Musel jsem si uvědomit, že moc v NDR zle postihovala každého kritického ducha a neštítila se žádného prostředku, takže jsem neviděl příležitost smět se ve svém budoucím životě v NDR samostatně rozvíjet a hlavně žádnou perspektivu, že by se věci mohly obracet k lepšímu. A z toho důvodu jsem se někdy v roce 1984 rozhodl, že se pokusím opustit NDR legální cestou, tedy skrze žádost o trvalé vystěhování. Že svůj život tam ukončím a půjdu hledat štěstí někam, kde se budu moct osobnostně rozvíjet. A to jsem chtěl právě ve Spolkové republice. Proto jsem podal svoji první žádost, která ale byla bez odůvodnění zamítnuta.“
Christian Bürger se narodil 31. března 1956 v Chemnitzu (tehdejším Karl-Marx-Stadtu) v Německé demokratické republice. Matka byla poválečná vyhnankyně ze Slezska usazená na území tehdejší sovětské okupační zóny Německa. Christian nevstoupil do mládežnických organizací ani do komunistické strany, a nesměl proto studovat. Aktivní byl v opozičních křesťanských kruzích. V roce 1984 podal oficiální žádost o vycestování do NSR, ta ale byla bez vysvětlení zamítnuta. Podáním žádosti se stal v NDR „nepřítelem státu“ a dvakrát týdně se musel pravidelně hlásit k výslechům na úřadech. Se dvěma blízkými kamarády chtěl opustit zemi nelegálně, a to v Československu. V únoru roku 1986 byl ale zatčen a strávil půl roku ve vazbě na samotce. Udal ho jeden z přátel, se kterými útěk plánoval. Odsouzen byl na tři roky, vězněn byl v Cottbusu. Po roce a půl byl propuštěn na základě amnestie, kterou si výměnou za půjčku vymínila NSR, na další tři roky ale zůstával pod soudním dozorem a neměl občanský průkaz. Opět se musel hlásit k výslechům, byl pod dohledem Stasi a musel vykonávat podřadné práce. Na jaře 1989 zaslechl v televizních zprávách negativní zmínku o prvních východoněmeckých utečencích na západní ambasádě v Praze a nechal se inspirovat. Hranici do ČSSR musel přejít jedné červnové noci nelegálně, protože neměl doklady. Budovu velvyslanectví v Praze našel jen díky západoněmeckým turistům, na mapách nebyla. Patřil mezi první čtyři desítky příchozích uprchlíků na ambasádu, podílel se na organizaci a budování stanového tábora a stal se jakýmsi mluvčím uprchlíků. Dne 30. září byl přítomen návštěvě ministra zahraničí SRN Genschera v Praze a stál za ním na balkoně, když oznámil, že uprchlíci budou moci vycestovat. NDR vycestování pod mezinárodním tlakem povolila, ale nikoli přímo z ČSSR, nýbrž přes své území. Uprchlíky z ambasády na nádraží Praha-Libeň převezly vyslané východoněmecké autobusy, východoněmecké vlaky je vezly přes prázdná nádraží až do Hofu v NSR, kde je vítaly jásající davy. Pamětník za pár dnů získal práci v pohostinství, brzy nastoupil na vedoucí pozici, doplnil si vzdělání, cestoval a pracoval v zahraničí – útěk a následný pád železné opony mu otevřel nové možnosti.
