Jan Fiala

* 1952

  • „Dal mi za úkol, že bydlím blízko Masaryčky, že tam nádražáci chtějí mít veliký portrét Lenina, že tam má viset. Mně přikázal, abych ho namaloval. Tak jsem to namaloval. To bylo obrovské, dva na tři metry, obrovská hlava Lenina. Ale udělal jsem mu vlasy. Abych zakulatil tu hlavu, tak jsem mu vlasy protáhnul až někam dolů. Ti nádražáci si to tam pověsili. Mí kamarádi, celá Praha vlasáčů, se chodili koukat na toho Lenina. Já jsem byl za hvězdu, jaký jsem frajer, že jsem to takhle vysmrknul.“

  • „Důležitý byl rok 1969, když bylo výročí srpna. Hodně spolužáků mělo nějaké problémy. Mílu Hubeňáka, to je teď architekt, výborný kluk, zavřeli. Byl s ním soud, ředitel naší škola šel k soudu a řekl, že to byl nějaký omyl, že se určitě někam jenom připletl, že šel náhodou kolem, že je to jeho nejlepší student – i když to si vymýšlel. Zachránil ho. Byl jen půl roku ve vyšetřovací vazbě, chudák.“

  • „Byla tam nějaká děvčata a ještě pár výtvarníků. Já jsem dostal za úkol udělat obrovský transparenty na látku, který potom byly na Letný na tribuně na Spartě, takže ty jsou dělaný mojí rukou. Pak tam byla ještě parta děvčat, která udělala druhej transparent podobnej, veselejší. Já jsem byl klasický grafik, takže jsem dělal to písmo nejlíp, jak jsem dovedl. Zatímco ty holky to udělaly takový hravý, taky s těma obličejíčkama všelijakejma, ty písmena byly takový roztančený.“

  • „Když jsem chodil na tu pedagogickou fakultu v Hradci, tak jsem spolupracoval, kromě toho, že jsem tam byl nešťastnej, já jsem se tam snažil být co nejmíň, tak jsem taky dělal obrázky pro Jazz Bulletin. To byl časopis, který vydávala Jazzová sekce. Udělal jsem spoustu obrázků, dělal jsem obaly na gramofonový desky, plakát Martinu Kratochvílovi Jazz Q a podobně. Trošku jsem se angažoval i normálně mimo, takže jsem se snažil si trochu aspoň tu vnitřní svobodu uchovat.“

  • „Na tý střední škole, když jsem byl, tak jsem se v těch dobách kamarádil se začínající skupinou The Plastic People of the Universe. Ale nebyla to ta slavná parta ještě. Ti kluci, kteří tam zůstali z předešlých dob, byli jen akorát Míla Hlavsa a ještě snad Števich, ty pak pokračovali. Takže já jsem jim dělal plakáty, věšel jsem to po celý Praze. Jsem docela rád, že to jejich jméno přišlo na oči, že jsem měl malinkej podíl na tom, že se o nich v Praze vědělo. Ale to bylo v době, kdy byli ještě nikoliv underground, ale psychedelic.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Kolín, 21.11.2019

    (audio)
    délka: 01:09:53
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
  • 2

    Kolín, 21.11.2019

    (audio)
    délka: 00:20
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
  • 3

    Praha, 20.02.2023

    (audio)
    délka: 01:55:59
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Chtěl jsem si uchovat vnitřní svobodu, ale ten tlak zvenčí byl opravdu nepříjemný

Jan Fiala, 70. léta 20. století
Jan Fiala, 70. léta 20. století
zdroj: Archiv pamětníka

Jan Fiala se narodil 28. března 1952 v Praze, kořeny měl v Uhlířských Janovicích. Zatímco jeden z jeho dědečků sloužil za války v československých legiích v Rusku, druhý dědeček byl už v letech první republiky přesvědčeným komunistou. Jan Fiala absolvoval střední uměleckoprůmyslovou školu a poté pokračoval na pedagogické fakultě v Hradci Králové. Zatímco na střední školu vzpomíná jako na místo, kde vládly uvolněné poměry v duchu doznívajících 60. let, na fakultě již zažil atmosféru tuhé normalizace. Během studia vyráběl plakáty pro skupinu The Plastic People of the Universe, později se podílel na tvorbě Jazz Bulletinu vydávaného Jazzovou sekcí. Po absolvování povinné vojenské služby pracoval jako grafik v reklamní agentuře Merkur. Během sametové revoluce vytvářel pro Občanské fórum plakáty a transparenty. V devadesátých letech začal vyrábět loga pro nově vznikající firmy.