„Nežije se nám dobře. V téhle zemi není vůbec nic, je v podstatě v troskách. Nemáme ani kus drátu, se kterým bychom mohli postavit ohradu pro zvířata. Nemáme spony, nemáme ani zpropadený hřebík. Nemáme mýdlo, nemáme pilník, nemáme mačetu. Nic z toho, co potřebujeme k práci. To málo, co se dá udělat, nás stojí velké úsilí, pracujeme maximálně s nožem, sekyrou a rýčem. Vysázeli jsme nějakou kávu, která začíná plodit. Máme také nějaké banány. Můj manžel má asi osm krav, které taky něco málo vyprodukují. Ale jak říkám, nemáme ani kus drátu, abychom jim postavili ohradu.“
„Nedala se sehnat ani jedna kapka oleje na smažení. Víte, jak jsem si obstarávala tuk? Chodili jsme do hor a sbírali jsme tabákové listy, které se potom sušili. Naporcovali jsme to a naplnili jsme jeden, dva džbány. V každém bylo tak dva a půl kilogramu listí. Zahřálo se to, trošku opražilo a potom se to všechno prolisovalo v nějakém strojku. Tenhle umletý sajrajt se potom dal vařit do vody. Na hladině se srážela pěna, kterou jsme odebírali do hrnců. Když pěna opadla, zůstával po ní olej. Tuhle tekutinu, kterou jsme získávali z tabákových listů, jsem potom používala na smažení banánů, ryb a podobně. Nic jiného na vaření jsme neměli. Doslova nebylo co jíst a my jsme museli dělat olej z tabákových listů. Bylo to opravdu velmi složité období.“
„Domů ze školy jsem se nedostala dříve, než v pátek v pět hodin odpoledne. Přitom v neděli v jednu už bylo nutné zase vyrazit do školy. V pátek a v sobotu jsem se vyspala doma a v neděli už jsme se vraceli. Tohle období nebylo jednoduché. Přinejmenším tedy pro malé děti, jako jsem v té době byla já. Ve škole se totiž muselo pracovat. Po nedělním příjezdu nás v pondělí vzbudili v šest hodin ráno, museli jsme se obléct do pracovního oblečení, rychle se nasnídat a v sedm ráno už jsme byli na poli. Vylévali jsme vařící vodu na plevel v ovocné školce. Tím plevelem jsme potom plnili pytle. Ve školkách jsme zasévali do záhonů, třídili jsme sklizené banány, sbírali jsme pomeranče… To záleželo na ročním období. Někdy se sbírali citrony. Museli jsme plnit předepsané normy a odevzdávat určité množství krabic. Když je dítě tak malé, a nám bylo tehdy jedenáct, dvanáct let, je to velmi náročná a únavná práce. Do školy jsme se vrátili až v jedenáct hodin a za chvíli už začínala výuka.“
„Vzpomínám si na to, že když někdo onemocněl, bylo to divoké. Například jednou nás navštívila moje teta se svými dětmi, oni vždycky přijížděli na prázdniny. Udělala se zabíjačka a já jsem měla loupat a krájet juku. Jenže jsem potají začala pojídat kousíčky těch syrových hlíz, moc mi to chutnalo. V tu chvíli jsem začala zvracet a dostala jsem akutní průjem. Uprostřed oslav mě museli naložit na koně a odvézt. Tatínek mě musel z koně každou chvíli sesadit, abych vykonala potřebu a vyzvracela se. Tímto způsobem mě odvezli až na nejbližší sjízdnou silnici, kde mě naložili do sanitky a odvezli do Trinidadu. Mluvím tady o vzdálenostech, při kterých bylo nutné urazit na koni nějakých sedm kilometrů, a pak jsme jeli ještě asi třicet kilometrů sanitkou do Trinidadu. Tak dalekou cestu bylo potřeba urazit jen kvůli tomu, že jsme potřebovali doktora. Bylo to daleko…“
Juana González Jiménez se narodila 24. června 1966 na venkovské zemědělské usedlosti, přibližně na hranici mezi okresy Trinidad a Fomento v centrální kubánské provincii Sancti Spíritus. Stala se v pořadí osmým dítětem rodičů pracujících na pastvách a plantážích. Pěstovala se například káva, banány, fazole a mnoho dalších plodin. Zároveň se rodina starala o prasata, občas měla pár krav a koz. Juana vyrůstala ve velmi prostých podmínkách, bez přístupu k jakýmkoliv moderním technologiím, které se v tomto období začínaly využívat a šířit ve větších městech. Jejich dům nebyl napojen na elektrické vedení, takže věci jako televize jí dlouhou dobu zůstávaly naprosto neznámé. Jediný předmět, který dával vzpomenout na to, že v jiných částech světa se projevuje obrovský technologický pokrok, bylo rádio. Poslouchalo se ale vždy jen omezenou dobu, protože bylo třeba šetřit baterkami. O ošacení se staraly její starší sestry, které ručně vyráběly šatičky, a všechny děti si dohromady chodívaly hrát do přírody. Celá rodina se často stěhovala napříč venkovskou oblastí ležící mezi městy Trinidad a Sancti Spíritus. Když Juana nastoupila na druhý stupeň základní školy, povinná dětská práce na polích byla běžnou praxí. Přibližně ve čtrnácti letech poznala svého budoucího manžela, se kterým žije dodnes, přestože nejsou úředně sezdaní. Spolu vychovali syna a dceru. Po většinu svého života Juana buď pomáhala s prací na venkově svým rodičům a obstarávala chod domácnosti. Stejně jako její rodiče, i její manžel se věnuje zemědělství. Z toho všeho vyplývá, že Juanin příběh je především autentickým svědectvím o životě na kubánském venkově, a to od 60. let až do současnosti. Dokáže dobře rozlišovat mezi jednotlivými obdobími. Velmi ji zasáhla ekonomická krize začátku 90. let, která přišla po několika letech relativního blahobytu. Přestože její vyprávění možná neobsahuje tolik dramatickým momentů, může nám výborně sloužit jako popis každodenního života Kubánců na venkově.
