Natália Hejková

„Šedesátý osmý rok je jedním z těch roků, který si úplně jasně pamatuju, to jsou takové ty momenty, kdy člověk prožije dějiny a zůstane mu to úplně jasně zafixované. Jak si pamatuju dodnes, když zastřelili Kennedyho, tak si pamatuju, jak to oznamovali, anebo si pamatuju moment, kdy Gagarin vyletěl do vesmíru, tak sousedka volala: ‚Chlap letí ve vesmíru!‘ a já jsem se ptala: ‚Co je vesmír?‘ Tak přesně takovým způsobem si pamatuju na rok 68. Hlavně u otce, to byl takový moment, kdy asi cítil, že by se mohlo něco změnit, že přijde nějaká jiná éra. Protože ta rodina to stále cítila, že se snažila uniknout před komunismem po VŘSR, a přišla do Československa, kde se to po roce 1948 vrátilo tam. Pravděpodobně cítil, že teď by mohlo nastat něco nového.“

„Basketbal mi byl asi určený sudičkami. Protože vyzkoušela jsem všechny možné sporty, fakt, od hraní fotbalu na ulici s chlapci až, já nevím, po skoky do vody, chodila jsem i na skoky do vody. S tím jsem ale rychle skončila, protože se mi jedno salto nepodařilo a zjistila jsem, že když člověk špatně spadne na tu vodu, že to hrozně bolí. No a když mi bylo čtrnáct let, přišla kamarádka s tím, že chodí na basketbal, a tak jsem si řekla, že to zkusím, samozřejmě. Sport určitě, to mi bylo dané a pak se ukázalo, že to budou hry. V době, kdy jsem se rozhodovala pro basketbal, tak jsem hrávala tenis, sice na slabé úrovni, ale hrála, a hry, to znamená, že proti vám někdo stojí a musíte nad ním vyhrát. To mě určitě bavilo. A basketbal vyhrál nad tím tenisem asi také proto, že to byla skupina lidí, kteří vám ten život obohatí. Se kterými pravděpodobně můžete být kamarád, můžete s nimi manipulovat, to je jedno, ale ten kolektiv, to bylo zábavnější než být sama. Basketbal také možná proto, že je to sport, který dokáže trošku – v té době dokázal trošku – eliminovat, i když někdo nebyl fyzicky super super, ale je to hra a můžete použít i hlavu. Že můžete někoho oklamat nebo nad ním vyhrát tak, že vymyslíte něco, co nečeká. Takže to bylo asi to, co mě na tom basketbale zaujalo.“

„The most interesting story is that of my great-aunt who ended up living in Prague. I and my sister considered her our grandma because we had none other. She escaped through a fictional marriage with some Romanian and through Romania, she got to Prague in some steerage. So this our great-aunt, we called her grannie, or, alternately, grannie Nata, to differentiate, got to Prague this way and I’m named after her so I’m Natalia. Maybe I inherited a bit of her bellicose character. She not only moved to Prague where she got married, she married a Russian emigre again, she was called an ‘aventuriste’ by her family, she was the youngest of those six sisters and when she was seventeen, she left the family house and went to work as a nurse for the White soldiers in the civil war after the Revolution (of 1917) and she ended up losing an eye in the civil war. So, she only had one eye but she was still optimistic and tough. And it showed when we played cards when I was a child. It usually ended up with both of us crying, she cried, I cried because we had argued that she is cheating and she took offense that she cannot be cheating, no way, that she doesn’t see because she only has ne eye. My mom always came to calm us down and she would say “Let it be, let her have her way, she is an old person.” And I said to mom “Let her have her own way, she’s a child.” It was interesting indeed. And she did not end up only with the White Army but during the Prague Uprising [of 1945], she was obviously one of the first people who went to the barricades, along with her husband, although it can’t be really said that she’d carry the standard first, but her husband was an engineer, not sure what was his field of expertise, and they summoned him, there was a gossip going around that the Prague Castle is all… so he went to do some research whether it’s true or not, one has to survey it. And at that occasion, they ended up on the barricades and he fell and she was seriously injured but she survived. They were hit by a grenade.”