Marie Hofbauerová

* 1927

  • "Když se to otočilo, sebrali jim pole. Pokornovi měli hromadu polí, měli pár koní, Nevěční měli taky pár koní a pěkně postavený hospodářství. Obyčejně když šli z kostela, tak šli do hospody a tam se povídalo. Povídali a povídali, ale oni jim tam nastrčili takovýho kluka, který to tam všechno vyslechl a řekl to na ně. Tak je oba dva zavřeli. Když se vrátili z kriminálu, tak už dlouho nebyli. Nevěčný zemřel brzy a Pokorný také."

  • "Když odcházela sestřenice Emička, tak jsme tenkrát měli koně a tatínek svážel z deseti vesnic vajíčka – vykupoval. Maminka tu korbu připravila, oni si tam nandali všechno, co mohli. Ze statku vždycky vyjel žebřiňák a tam ti lidi nasedali s rancema, co unesli, a jeli pryč. To já jsem neviděla, protože jsem se zrovna vrátila. Maminka tu Emu s manželem zavezla na hranici tím štajráčkem. Když přijeli na ty hranice, tak už na ně čekali ti, co tam byli dřív. A těm, co přišli, tak všechno brali, protože měli bídu. Maminka říkala: To bylo hrozný, nemohla jsem se na to dívat."

  • "Byl tady učitel, kterému říkali Oberlehrer. Ten nás všechny znal, protože tu byl ještě před záborem. To vždycky přišel do třídy a zeptal se: ,Kdo se hlásí k Čechům?´ A zvednout ruce. Tak jsme zvedli ruce, on šel a všichni jsme dostali pohlavek. To bylo hrozný. A to bylo každý ráno jako rozcvička. Ráno přišel, zeptal se pokaždý na to samý a dal nám každýmu pohlavek. Sestra seděla přede mnou a protože byla mladší, tak jsem vždycky ten pohlavek dostala já a jí šetřil. A když viděl, že nebrečím, tak jí začal tahat tady za ty sladký u ucha a ona plakala. A když jsem viděla, že ona pláče, tak jsem plakala taky."

  • "Když jsme šli domů ze školy, chodilo nás šest. My jsme chodili nejdál po celé vsi, bydleli jsme až na konci. A ten cestář šel schválně proti nám a museli jsme ho pozdravit: ,Heil Hitler.´ A kdybychom nepozdravili, tak to by nám býval namlátil. Kolikrát jsme nechtěli a jednou jsme šli a Pokornovi kluci bydleli blíž u silnice. Už jsme byli naproti jejich vratům a on teprve vyšel ze zatáčky. Bývala tam struha, teď je tam chodník. Franta struhu přeskočil a myslel si, že mu uteče a nebude ho muset zdravit. A on ho stačil doběhnout a tak mu tam napleskal, to bylo hrozný. Před jejich vratama mu nafackoval. A my jsme přišly domů s pláčem a říkaly jsme, že už do tý školy chodit nebudeme: ,Ten nás tam mlátí, a když jdeme domů, tak zase ten na nás pořád čeká...´ A to bylo denně. On byl úplný fanatik, denně na nás čekal. Pokornovy byly tři děti – dva kluci a holka, my jsme byly dvě a ještě s námi chodila nějaká Jana, ta bydlela pod námi."

  • "Pod námi měli Fučíkovi tři kluky. To byli taky Češi a ten, co musel na vojnu, tak sloužil u sedláka. Tatínek mu říkal jestli by nás neodvezl, ale že já nemám propustku, tak jestli nás na hranicích pustí. A Karel říkal: ,Toho se nebojte, to já udělám, však oni vás tam pustí.´ Tak jsme nasedli na takovej štajrák, jak bývaly takový košatiny. Tatínek s Karlem si sedli dopředu na kozlík a my – Anička s dvěma dětmi si sedly do tý korby a mne trochu přikryli, abych nebyla tak vidět, a jeli jsme. Měla jsem velký strach, jestli se tam dostaneme. Když jsme přijížděli k hranici, tak ten financ tam měl takovou dřevěnou boudu. Z tý boudy vylít a začal mávat rukama na zastavení. Tenkrát tam přecházeli jenom lidi pěšky a teď najednou jeli koně. Karel měl šikovný koníky, tak mlaskl a koně se vzepjali a tryskem kolem něj, že sotva uskočil, nechal je utíkat, dokud jsme byli vidět, a až pak je zpomalil. Tak jsem se dostala do Prahy, ale už jsem nemohla domů. Když jeli zpátky, tak zastavili u boudy a ten vyhrožoval, že to bude hlásit dál, že jsme nezastavili. A Karel říkal: ,Jak jste vyšel a mával rukama, tak koně se mi splašili a já jsem je nemohl udržet.´ Tak jsme přejeli hranici."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Staré Hobzí, 06.08.2020

    (audio)
    délka: 01:28:01
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Jihočeský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Do protektorátu utekla ukrytá pod dekou

Marie Hofbauerová při natáčení 6. srpna 2020 ve Starém Hobzí
Marie Hofbauerová při natáčení 6. srpna 2020 ve Starém Hobzí
zdroj: Post Bellum

Marie Hofbauerová, roz. Hermanová, se narodila 26. ledna 1927 ve Starém Hobzí do české rodiny. Po záboru pohraničí v důsledku mnichovského diktátu na podzim roku 1938 rodiče optovali pro československé občanství, ale odmítli se ze vsi, která se stala součástí německého záboru, vystěhovat. Děti musely navštěvovat německou školu, kde řídící učitel české děti terorizoval. V roce 1941 se chtěla Marie vyučit švadlenou, ale jako Češce jí to nebylo umožněno. Chtěla se tedy vystěhovat do Prahy, ale nezískala propustku k překročení hranic. Nakonec ji ukrytou v koňském povoze propašoval soused, který na hranici předstíral, že se mu splašily koně. Konec války Marii zastihl ve Zvánovicích východně od Prahy. Do Starého Hobzí se vrátila v červnu 1945 a zažila ještě druhou vlnu divokého odsunu, během kterého byla do lesů za hranici vyhnána i její sestřenice, jejíž manžel se za války přihlásil k německé národnosti. Mariini rodiče jim následně až na státní hranici pašovali potraviny pro překonání nejtěžšího období. Po válce se Marie vdala a po roce 1948 pracovala v místním jednotném zemědělském družstvu (JZD). Po pracovním úrazu v 60. letech nastoupila jako švadlena v podniku Otavan v Dačicích, kde zůstala až do svého odchodu do penze v roce 1983.