Petr Hořejš

„Když jsem psal díl číslo čtrnáct, který je zejména koncentrován k postavě Tomáše Garrigua Masaryka a končí velmi obšírným popisem první světové války, tak jsem samozřejmě už studoval první republiku. A zjistil jsem, že oproti těm předchozím interpretacím vidím v první republice tolik nejrůznějších problematických momentů, z nichž ty ústřední se týkají nepříliš kvalitního nebo čestného vztahu Čechů zejména ke Slovákům, k menšinám vůbec, že Češi si do jisté míry přivodili – a je pro to nespočet argumentů – nepřátelství s tou sudetskou německou menšinou sami, že jsem se rozhodl tu první republiku už nepsat. To musí popsat nejprve odborná historiografie, musí otevřít oči a vidět chyby nejen na těch ostatních a přijmout díl spoluodpovědnosti za tragédii, která potom Mnichovem, protektorátem a druhou světovou válkou na nás dolehla.“

„Přišel rok 69, po těch malérech. Odešel Dubček, přišlo Husákovské vedení, a jestli se nemýlím, tak v devětašedesátém na konci, nebo v sedmdesátém roce, se konaly prověrky. Všichni, takoví ti komunisti, předstoupili před prověrkovou komisi. U nás ji dělali takzvaní Jodasovci, důchodci, komunisti, kteří ani nevěděli, kde jsou, absolutně neznali ten podnik a chovali se neuvěřitelně hloupě a arogantně. No a tak i já jsem šel před tu komisi a řekl jsem, co jsem před chvílí pravil, že jsem svého času dal slovo té dubčekovské obrodné linii a že nemám na to, abych teď otáčel a že je prosím, aby mě ze strany vyškrtli, že už jsem o to žádal naši organizaci. To byli externisti. No tak oni mě potom na chvíli vyhnali a já jsem přišel na zavolání zpátky a ti staří pánové mi řekli: ‚Soudruhu, jsi vyloučen.‘ Já jsem to hrál, nebo doufal, že budu vyškrtnut, což bylo taková menší osudová rána. A já jsem říkal: ‚Za co? Já jsem se snažil být naprosto upřímný.‘ A oni mi řekli: ‚Vyloučil jsi se sám, řekl jsi nám, že nechceš být ve straně.‘ Tak mě vyloučili ze strany a tím začala moje nová životní etapa, taková ta daleko nejsložitější, ačkoli mi přinesla největší kus práce a možná i takovýho lidskýho zadostiučinění. Asi rok trvalo, než mě z Albatrosu na základě tady tohoto vyhodili. Z Albatrosu, o kterým jsem říkal, že je japonský podnik, kam lidé přicházejí mladí a odcházejí do důchodu, bylo to opravdu takové tiché, klidné, příjemné nakladatelství, ale v Praze to odskákalo vůbec nejvíc. Ze žádného nakladatelství nevyhodili devatenáct lidí jako z Albatrosu. Někde dva, někde tři, nás vyhodili devatenáct.“

„Ta atmosféra toho budování, toho socialismu, těch pětiletek, těch nejrůznějších Zápotockých, Gottwaldů a tak dále a tak dále… to byla atmosféra naprosto nehybná, samozřejmě v čase neustálého strašení válečnými štváči, kapitalistickými metodami vykořisťování, ubohým životem na Západě, masovou nezaměstnaností a tak dále a tak dále… jsme byli dennodenně strašeni. Ale co strašeni, my jsme to na nejrůznějších občanských naukách, vlastivědách, dějepisech, ale i v ruštině, museli nějakým způsobem opakovat. A nad tím vším viselo všeobecně rozšířené vědomí, že kdosi… nejdřív Stalin a potom ti jeho následovníci... mají ten kufřík nebo to červené tlačítko, které znamená, že jakákoli změna politických poměrů u nás a v táboře míru a socialismu znamená naprostou tragédii, totiž třetí světovou válku, se vší tou hrůzou války atomové.“

„Ve Stříbrné Skalici to bylo tak, že 1. května 1945 se tam už slavila svoboda. Žádné osvobození neexistovalo, ale vědělo se, že Hitler prohrál a je mrtev, tak všichni vyšli na náměstí. Najednou se objevilo mnoho československých praporů a vznikl průvod. Ačkoliv neznám ty souvislosti, protože jsem byl šestiletý kluk, tak vůdci toho průvodu vymysleli, že se půjde do Chocerad. To je po řece Sázavě asi čtyři nebo pět kilometrů po proudu, takové nepatrné městečko, kde bydlel slavný doktor, jehož jméno jsem zapomněl, který pomohl mnoha lidem od koncentráku, mnohé vyléčil, byl to prostě takový hrdina kraje. Takže se do Chocerad vydal velký průvod plný praporů, s muzikou a tak a my s klukama jsme se k tomu samozřejmě přidali. Velká sláva – a teď jsme tam došli a Chocerady byly plné Němců. Stály tam obrněné transportéry, motorky s kulomety, narváno bylo. A teď celý ten průvod přišel k tomu doktorovi, provolával mu tam slávu. A ti nacisti na to čuměli a já jsem si uvědomoval, i se tak v tom průvodu o tom mluvilo, že stačí prostě jen zmáčknout ty kohoutky.“

„Zatímco Clementis šel na šibenici, tak tátu v souvislosti s děním na ministerstvu vyhodili. My jsme takhle poslouchali zprávy o tom, kdo všechno podepsal tu petici. Pamatuji se, že táta na jedné straně plakal a na druhé straně, když jsem se ho pokoušel zeptat, co se tam na tom ministerstvu stalo... a co on, jako že je bez práce. V podstatě mně odmítl cokoliv říkat a nedostal jsem odpověď vlastně na nic. Pamatuji si, jak tenkrát i v té rodinné situaci mně začalo docházet, že cosi je špatně, že to s tím socialismem a s tou propagandou bude trošku jinak. Zdá se mi, že od té doby jsem přestal věřit i tomu, jak s námi manipulovali v Pionýru, a tak dále.“

„Čeští vysokoškolští studenti byli v podstatě zmanipulovaní k tomu, aby v souvislosti s mezinárodním napětím mezi Amerikou, Sovětským svazem a Kubou chodili demonstrovat před americké velvyslanectví za mír. Zatímco ty rakety, které mířily na Ameriku, byly sovětské, tak tady se demonstrovalo za mír. Já jsem tedy musel jít udělat reportáž, jak se čeští vysokoškoláci bouří proti americkému režimu před jejich velvyslanectvím. To byla jedna z mých prvních reportáží a já jsem se příšerně styděl, protože mi bylo jasné, o co jde. Najednou jsem byl v mravním rozporu. Já s tím přeci nesouhlasím, a přitom o tom budu reportovat do rozhlasu. Tak jsem šeptem takhle do toho mluvil, aby mě snad nezfackovali ti vysokoškoláci. Pak jsem jednomu dal ten mikrofon a on mi tedy odpověděl, jak bylo potřeba odpovědět. Reportáž měla dokonce úspěch a já jsem se v rozhlase dozvěděl, že mě přeřadí do oddělení reportérů a že například o příštím Prvním máji bych mohl dostat zase ten magnetofon, stoupnout si pod ocas koně svatého Václava a tam křičet třeba: ‚Ať žijí žižkovské ženy!‘ To mě tak zděsilo, že jsem okamžitě začal hledat něco, kam bych se ulil.“