Лєране Ханум Куртнебі Кизи Lerane Hanum Kurtnebi Qizi

Takže mítinky. Chození na mítinky. Jezdili jsme do Simferopolu, k tetě. Zajet do Simferopolu, do hlavního města! Páni! A moje teta, která je teď šéfkuchařkou krymskotatarského řetězce restaurací Musafir, bydlela nedaleko centrálního náměstí v Simferopolu, tam, kde se ty mítinky konaly. Viděla jsem to všechno — kolik nás bylo! Páni! V běžném životě vypadá, že je krymských Tatarů málo, tam však bylo nás tolik, a naše vlajky… Ach, dodnes si vzpomínám, když slyším naši hymnu „Ant etkenmen“ — tu jednotu se všemi našimi lidmi. A pak zájezdy do Sudaku, do rodiště mé matky, do Taraktaše, který byl později, v sovětských dobách, přejmenován na Dačne. Když přijedeš do Taraktaše, všichni mluví sudackým dialektem krymskotatarštiny. Bože! V Sudaku třeba, když jsme měli možnost jet k moři, což bylo vzácné, protože s tou vší výstavbou, s tou vší sociálně-ekonomickou realitou nebylo dost peněz, takže když jsem navštěvovala Sudak, byl to prostě prima zážitek! Prostě… z nějakého důvodu právě tam přijelo hodně krymských Tatarů a já jsem všude slyšela svůj jazyk. Všude. A vůbec ta atmosféra — jdeš cypřišovou alejí a podél ní jsou krymští Tataři, krymskotatarská kavárna, stojíš na autobusové zastávce a mladí krymští Tataři také klábosí naším dialektem. Toto povědomí domova, pocit domova, pocit, že jsi prostě u sebe doma. Jak moc bych chtěla ještě zažít takový pobyt v Krymu. Samozřejmě jsem občankou Ukrajiny a všude jsem doma, to říkám každému. Ale ten pocit domova, to vám nedokážu popsat. Dokonce abych ho alespoň trochu pocítila, naučila jsem v Irpině své hosty a obyvatele Irpině zdravit mě slovy „selam alejkum“. Třeba když jsem jela na kole nakupovat bylinky a zeleninu, když jsem otevřela Krymský Dvorek: „selam alejkum“ — „selam alejkum“. A teď už to půl roku učím i ve Lvově. Protože to ze mě prostě jde ven, tak či tak.

Nemohu mluvit za všechny krymské Tatary. Za sebe — já se na Krym určitě vrátím, dá-li bůh. Pokud se tak stane ještě za mého života tady. Víte, nevidím to nějak romanticky, že bych o návratu na Krym snila. Prostě chápu, že tam budu potřeba. Protože tam bude spousta práce. Chci vidět své rodiče, které jsem naposledy osobně viděla v roce 2020. Po těch okupantech tam bude práce pro všechny — krymské Tatary, ne krymské Tatary, všechny občany i neobčany Ukrajiny, kteří budou chtít uklidit všechno to svinstvo, které nám tam ti orkové, okupanti, nechají. A určitě nechají, to je v jejich hnusné povaze. Proto nevím, jestli se všichni krymští Tataři z pevninské Ukrajiny vrátí na Krym, to opravdu nevím. Protože se lidé za deset let už zabydleli. A někteří krymští Tataři by asi měli zůstat tady, na pevnině, protože už bohudík jsou mezi mými krajany vysoce profesionální státníci, kteří mohou adekvátně reprezentovat Ukrajinu na státní i světové úrovni. Na takové krajany jsem velmi hrdá. Myslím, že je zná každý. Jsou to Arsen Žumadilov, Emine Džaparova, Tamila Taševa a opravdu mnoho krajanů, kteří se stali poslanci městských a vesnických… Ano, dělají chyby, ale kdo je nedělá? A Rustem Umerov, ministr obrany… Kdo nechybuje? Ty chyby dělá každý. Přesto jsem na jejich práci hrdá. Na každého z nich. A tam, kde je potřeba podpora, podporuji, jak jen mohu. Myslím si, že část krymských Tatarů tady zůstane, aby opět ten proces deokupace a zřízení ukrajinských institucí, obnovení ukrajinských institucí na Krymu, byl synchronizován s Kyjevem. Pro mnoho Ukrajinců je to dokonce otevřená otázka, status Krymu: národně-teritoriální autonomie, nebo dokonce oblast? I tato debata v ukrajinské společnosti má jak pozitivní, tak negativní konotace. A to je normální, to je demokracie. Jako krymská Tatarka budu samozřejmě na straně vytvoření národnostní a kulturní autonomie, centrální a územní autonomie, kde původní obyvatelstvo bude rozhodovat o budoucnosti Krymu, ale samozřejmě by to mělo být v právním rámci Ukrajiny.

A pak přišlo 3. března. Od té doby 3. března a okupace Krymu znamenají pro mě únos a vraždu Rešata Ametova, mého souseda. Bylo slunečno a teplo a já jsem prostě viděla, byla jsem venku, bylo asi 12 hodin, poledne. Vidím: Zarina, manželka Rešata Ametova, běží, těžko se brání slzám, křiku, běží ke své nejbližší kolegyni, je to také krymská Tatarka, Sana, skoro pláče, a za ní běží její nejstarší syn Ali. A křičí: „Ana, ana!“ — „Mami, mami!“. Zastavila jsem ji a říkám: „Co se stalo?“ Říká: „Rešat nezvedá telefon, neodpovídá na hovory.“ Říkám: „Dej mi fotku, zveřejníme ji, dám ji na Facebook a budeme ho hledat.“ A od té chvíle, aniž bych si to uvědomila, jsem se stala aktivistkou. Pak jsme tiskli tato oznámení a lepili je ve frekventovaných místech jako autobusová nádraží, železniční stanice, trhy. Pak jsme dávali oznámení na televizní kanál ATR. Teprve později se našlo toto video, kde byl násilně zadržen a tažen za ruce takzvanými „kazáky“ a takzvanou sebeobranou a donucen nastoupit do civilního auta. Takže to neudělali strážci zákona; kdyby porušil veřejný pořádek, byla by to jedna věc. Ale on prostě stál naproti budově Rady ministrů na centrálním náměstí Simferopolu. Ani si nejsem jistá, jestli tam byla ukrajinská vlajka. Možná byla. Řekl své manželce, že jde na vojenský komisariát. Jde opět o příběh hnutí „Euromajdan. Krym“, kdy dobrovolníci, kteří chtěli jet, šli na vojenské komisariáty, aby se přihlásili. Pravděpodobně už to tam bylo — ty výzvy, že se brzy něco stane, nějaký konflikt. Ale myslím si, že měl spontánní touhu nějak projevit svůj protest a neměl čas na nějaké schůzky. Tady je třeba zdůraznit, že to nebyla veřejná osoba, nebyl to aktivista, nebyl členem Medžlisu, i když ho všichni v Medžlisu znali a on do Medžlisu chodil. Ale byl to samotář a osamělý voják v poli. Takový byl. A měl velmi vyvinutý smysl pro spravedlnost. I v maličkostech. Bohužel večer 16. března mi zavolali z právního oddělení Medžlisu krymskotatarského národa a oznámili mi, že našli tělo a že to byl pravděpodobně Rešat. A byl to skutečně on. V 19 hodin jsme byli v domě Ametových spolu s Emiralim Ablajevem, muftím — tentokrát muftím Krymu, nyní kolaborantem. Byl tam také Reza Ševkijev, je to šéf nadace „Krym“, nyní v Kyjevě, a přinesli jsme tu zprávu do domu Ametových. A pak to všechno prostě začalo… Já jsem o všech těch událostech psala zprávy — o pátrání, o všech nuancích s pátráním, o tom, čím žije rodina, jak hledáme a kde hledáme. Dokonce i Rešatův vlastní bratr Refat se obrátil na ty „kazáky“, takzvanou sebeobranu, a oni mu to tak upřímně řekli: „Samozřejmě, že vám pomůžeme najít vašeho bratra.“ To se ovšem nestalo. On se na ně obrátil vynuceně, protože opravdu chtěl Rešata najít. Pak se konal pohřeb, zrovna den před takzvaným referendem, obrovský a velmi, velmi hlasitý. Rešatův pohřeb byl velmi hlasitý a zúčastnilo se ho hodně lidí. Rešat to tak chtěl… Jeho poslední příspěvek na Facebooku, na jeho stránce, byl v ruštině, nedokážu citovat doslova, ale: „Ruský vojáku, padej z Krymu. Zítra jdu protestovat, kdo jde se mnou?“ Později sebrali tento notebook efesbáci, ale takový byl ten jeho příspěvek. A tak moc chtěl, aby byli s ním stejně smýšlející lidé, kteří cítili, že to není jen něco paradoxního, absurdního, jde o něco nezákonného, nezákonný zločin, který se páchá na globální úrovni. To mohli cítit samozřejmě lidé s velmi vysokým smyslem pro spravedlnost. Pak vlastně začaly mé každodenní rozhovory s různými médii, z různých zemí. Zarina, jeho manželka, vdova, to už nemohla dělat dál, samozřejmě fyzicky ani psychicky. Prostě jsem cítila, že musím mluvit, aby se celý svět dozvěděl, co se tady děje. Protože to byla tragédie jedné krymskotatarské rodiny, která se později stala tragédií celého krymskotatarského národa. Říkala jsem jí: „Buď tady.“ Plakala, tak jsem jí říkala: „Seď tady, plač, nech mě mluvit.“ A tak jsem lámanou angličtinou, turečtinou, ruštinou dávala rozhovory zahraničním médiím. Včetně těch ruských. Aby se o tom dozvěděli.

Než jsem odjela, plánovala jsem, čím se budu zabývat, přemýšlela jsem o tom. S jistotou jsem pochopila, že už jsem ztratila své novinářské schopnosti, a novinářů v Kyjevě už bylo hodně. A víte, ty předsudky, že žurnalistika… Na Krymu byla přece většinou neobjektivní. Vycházely tam jen jedné ukrajinské noviny, „Krymska svitlycja“. Největší náklad měla neobjektivní „Krymska pravda“, takže jsem nechtěla mít nad sebou redaktora, který by mi říkal, jak mám psát o Krymu, o tom, co se tam stalo. Chtěla jsem, aby se Ukrajinci dozvěděli pravdu z prvních zdrojů, ode mě. I kdyby to byl malý počet lidí, věděli by to z první ruky. A tak se stalo, že nedaleko stanice Hrdinů Dněpru, která je nyní, pokud vím, přejmenována na stanici Ukrajinských hrdinů, za supermarketem ATB, jsem se poprvé pokusila ponořit do restauračního byznysu. A byla to čeburekárna, jednoduchá, malá, nepříliš dobrá lokalita. Ale v té době jsem ještě neznala všechny nuance rychlého občerstvení a tohoto byznysu vůbec, vlastně jsem se tam učila. A tam jsem to lidem povídala. Pouštěla jsem krymskotatarskou hudbu, měla jsem průhledná okna, ale sestra mi udělala model — byly tam krajiny Krymu. Uvnitř byly také nějaké krymské krajiny. A tak se stalo, že jsem nevyprávěla jen o okupaci, ale obecně o dějinách a kultuře. V té době jsem se sama ponořila ještě hlouběji, překládala jsem. Zněly tam písně — prostě nahrávky — a já jsem tyto krymskotatarské písně překládala a vyprávěla o nich návštěvníkům. Sledovala jsem zprávy o tom, co se tehdy na Krymu dělo, vyprávěla jsem jim, jak si rodiče za okupace zařídili život, a tak to celé probíhalo. Našla jsem složku, která pro mě byla přijatelná: pomocí jídla, hudby, dějin, pomocí svých zkušeností mluvit o Krymu.