Lieselotte Kroppová

„Bylo předepsáno vzít si jídlo na dva nebo tři dny. Žádné zlato, nic drahého. Něco na přikrytí a to nejnutnější na sebe. To bylo předepsané, co se smí vzít. Nemohli jsme si vybírat. To bylo předepsáno. Když měl někdo něco navíc, v tom lágru mu to sebrali. Někdo měl třeba nějaké památky s sebou. To jim v lágru sebrali. To nám potom příbuzní z Německa říkali.“

„V hlavní škole byl tábor pro ty vysídlence. Centrálka se to jmenovala. Odtamtud odcházeli na ty vlaky. Tam byla další prohlídka kufrů, i když směli brát jenom třicet kilo, tam jim zabavovali další věci. A my jsme také měli lístek k nástupu do tábora. Najednou tam přišli dva lidé z výboru. Prý: ,Ne, vás nepustíme, my vás potřebujeme,' říkali tátovi. ,Ale my máme jít do toho lágru.' ,Ne, my vás potřebujeme.' Zrušili nám příkaz k nástupu do lágru, nechali nás v tom bytě. Protože univerzity byly šest let zavřené, neměli akademický dorost, nebyli dostudovaní lékaři. Proto tatínka, který studoval v Praze a uměl obstojně česky, nenechali odejít. Ani celou naši rodinu.“

„My jsme se navštěvovaly a já jsem byla u těch Hoffmannů zrovna. Nejaké úkoly jsme tam [s kamarádkou, dcerou Hoffmannů] dělaly, nebo jsme si tam hrály spolu. A najednou to začlo. To bylo vedle, ta synagoga byla hned vedle. Začal takový křik, rozbíjení skla. My jsme se na to přímo dívaly od těch Hoffmannů. On potom volal tatínkovi, že to je strašný a že teď mě nikam nepustí, až potom až skoro v noci mě pan Hoffmann odvedl domů. Volal tatínkovi, že jsem u nich a že se tam děje něco strašného, že ničí tu synagogu. To mi bylo devět let. Vlastně osm. Já jsem se na to přímo dívala. Potom začalo hořet, vyhazovali nějaký nábytek. Okna praskala a tak. To jsem přímo viděla, jako osmileté dítě.“

„Neměli jsme žádnou státní příslušnost. Vlastně jsme byli Němci, za Hitlera jsme automaticky dostali německou státní příslušnost, a po válce jsme neměli nic. Byli jsme bez příslušnosti. Takže jsme nemohli ani chodit do školy. Kolem roku 1947 už směly jít menší děti do základní školy. I někteří naši známí, z našeho sboru Heimatchor a harmonikářka, která byla o čtyři roky mladší. Mě by na gymnázium nepustili, protože jsem neměla státní občanství a také jsem neuměla česky. To byly špatné časy. Sokolovem procházeli zajatci z lágrů. V klášteře byl lazaret, který vedli Američani. Ve škole na Chebské ulici, která byla původně stavěná jako česká, za Hitlera tam bylo německé gymnázium a v roce 1945 tam vznikl lágr, kterým prošly všechny transporty, které šly dál do Ruska. Byli tam lidé všech možných národností, Rusové, Italové, Francouzi. Všichni, kteří se vraceli domů. Jelikož jsem měla kurzy od Červeného kříže, tak mě tam maminčini známí přijali. Tenkrát byl úzus, že německá děvčata musela každý den uklízet bordel po Američanech. Aby mě toho uchránili, byla jsem v lazaretu jako sestra Červeného kříže. To trvalo do podzimu roku 1945.“

„Můj muž, to byl ještě mladý kluk, věděl, že strýc Jenda je v Praze. Neměl ale žádný doklad, jen o propuštění z německého vojenského lazaretu. Potřeboval jít přes hranice, protože hledal matku a otce, ale měl jen německou vojenskou legitimaci. Rozhodl se, že pojede do Prahy za strýcem. Ve všech vlacích ale byly kontroly. Přemýšlel, co dělat, až přijde kontrola, protože kdyby ukázal německé papíry, tak by ho hned zabásli. Když přišla kontrola poprvé, tak dělal, že spí, a když přišla podruhé, aby ukázal legitimaci, tak se jich zeptal: ‚Co chcete?‘ ‚Tak jste Čech, nebo Němec?‘ Jelikož uměl perfektně česky, tak řekl: ‚Samozřejmě Čech‘, tak ho nechali dojet až do Prahy. Strýce málem ranila mrtvice. Byl bankovním úředníkem. Hubert si obarvil německou uniformu a v té jel. Najednou se objevil v bance. Strýc se divil: ‚Prosím tě, co tu děláš?‘ a honem ho vedl domů. Oblékl mu svůj kabát a nechal ho u sebe asi dva dny. Bylo to nebezpečné. Strýc věděl, že maminka je v Kraslicích. Hubert jel zpátky. Bylo to na podzim, v listopadu. Strýc mu pomohl, ale lekl se, protože Němec na podzim roku 1945 v Praze, to bylo strašné. Oblékl ho, dal mu najíst a pořídil mu zpáteční lístek. Do Sokolova se dostal, protože uměl česky perfektně a nebylo slyšet, jestli je to, nebo to. Sokolovské nádraží bylo obšancované, hlídali ho četníci a on neměl nic v ruce. Mámu chtěl po těch letech vidět. Když vlak zastavil na nádraží, tak nešel s ostatními lidmi. Byl už večer, byla tma. Vystoupil až vzadu, počkal, až všichni lidé odejdou, a šel tak, aby ho nekontrolovali. Věděl, že maminka bydlí u otcova kamaráda, což bylo směrem na Bublavu. Když už byl klid, policajti se stáhli na nádraží a lidé už se pomalu ztráceli různými směry, tak se pomalu vydal na cestu, aby ho nikdo neviděl. Najednou před sebou uviděl paní, která vypadala jako jeho maminka. Šel chvíli za ní. Poznal ji podle kroků. Pak řekl: ‚Dobrý večer, paní Kroppová.‘ Bylo to máma, kterou spatřil po třech letech.“

„(Naši rodiče) nás češtinu nenaučili. V německých školách byla od třetí třídy povinná čeština. Bratr byl o tři roky starší, takže měl oproti mně náskok tří let. Měli jen několik lekcí týdně, nevím, kolik přesně, ale poměrně málo. Naši rodiče uměli plynule obě řeči, ale nás je nenaučili, a když si chtěli povědět něco, čemu jsme my děti neměly rozumět, tak spolu mluvili česky. Já jsem v roce 1945 neuměla česky. Uměla jsem říct jen dobrý den, na shledanou, prosím, děkuju a to je všechno. Můj bratr uměl trošku, ale také moc ne.“

„Nemám moc hezkou vzpomínku na svůj první ples. Do společnosti jsem v té době hodně chodila s mým bratrem, jelikož jeho kolegové museli pryč a všichni mí kamarádi ze školy také. Tak jsme šli na první ples spolu. Tancovali jsme, bylo mi sedmnáct nebo osmnáct let. Najednou někdo řekl: ‚Ti Němci by tady taky nemuseli být.‘ Když jste mladá a je to první ples a někdo řekne, že tam nemáme co dělat, to srazí. To jsme všechno zažili. Pak jsme se seznámili s lidmi, kteří tu také museli zůstat, tak jsme tu pak taky měli kliku, se kterou jsme se scházeli. Už jen podomácku, už ne na veřejnosti. Byli to Němci, kteří tu taky museli zůstat, protože jejich rodiče byli horníci. Založili jsme novou partu, protože všichni naši přátelé byli pryč. Pořádali jsme domácí plesy, slavili jsme Josefy a tak dále.“

„Museli jít všichni, tak jsme si mysleli, že půjdeme taky. To nebylo chcete/nechcete. Bylo nařízení, že všichni Němci musí pryč, tak jsme si mysleli, že půjdeme taky, a oni nás tady zdržovali. Nevím, jestli by to bývalo bylo lepší. Možná, že ano, možná bych tam bývala mohla dostudovat. Vždy jsem se chtěla stát dětskou lékařkou. To byl můj sen. To tady potom nešlo. S naší třídou srazy nemáme. Přišla jsem o to, že se jede třeba na sraz třídy k výročí maturity. V době odsunu bylo mně a spolužákům patnáct let, takže se všichni rozutekli do světa, po celé Evropě. Nikdy jsme se nesešli. Třída mého bratra, který vysídlil až později, se potom sešla. Přes bratra jsem kontaktovala některé jeho spolužáky, které jsem znala. S třemi spolužáky jsem byla ve styku dlouhou dobu telefonicky. Jednou jsme se před léty sešli. Oni nás do Německa nechtěli pustit, když byl komunistický režim. My jsme tam nemohli. Můj tatínek už nikdy v životě neviděl své sourozence. Je to smutné, ale je to tak. Čtyři jeho sourozenci žili v Mariánských Lázních. Teta měla krásnou vilu, lázeňský dům. Její manžel byl lázeňským lékařem a do té doby, než roku 1939 zemřel, byl starostou. Teta vedla hotel dál, měl pětatřicet kompletně zařízených pokojů. Při odsunu musela odejít pouze se třiceti kilogramy a s kabelkou. To byla otcova nejstarší sestra, se kterou odešla i ta mladší. Jeden bratr byl úředníkem lázeňské správy v Mariánských Lázních a druhý bratr byl cukrářem. Měl svou dílnu a obchod. Rodiče se s nimi už nikdy nesetkali. Předtím jsme je navštěvovali každý víkend nebo alespoň ob víkend. U tety ve vile jsme měli svůj pokoj. A pak už se nikdy nesešli. To je smutné.“