Annemarie Kury

* 1932

  • "Bylo to v listopadu 1991, slovinská válka již skončila, Slovinsko bylo již nezávislé. Válčilo se v Chorvatsku a večer jsem sledovala v televizi zprávy. Šlo o válku v Chorvatsku, ve východním Chorvatsku, Vukovar, vpadli tam Srbové. Prostě byla válka. Se střelbou a se vším všudy. A obrovské davy uprchlíků, vysídlených osob. Nebyli to pouze uprchlíci, také vysídlení lidé, já to rozlišuji, přicházeli do Záhřebu. Tělocvičny, školy, všechno bylo plné. Stejně jako u nás ve čtyřicátém pátém. A po tomto vysílání se konal kulatý stůl. Diskutovali jen muži. Každou diskuzi vnímáte jinak, ke mně se dostalo zhruba to, co by měl udělat ten druhý. Co by měla udělat OSN, co by měl dělat Červený kříž, co Charita. Vždy to, co by měli dělat ostatní. Rozčílila jsem se na tyto muže, na celou diskuzi a ano... pak jsem to vypla, seděla a přemýšlela. Takže já tu sedím, sleduji to a také nic nedělám. Co se tu dá dělat? Na druhý den, ještě jsem pracovala, ale přesto jsem zavolala na Charitu do Záhřebu. Ředitelku Charity jsem znala z jednoho semináře a řekla jsem jí, že jsem viděla záznam, a: 'Jak se vám opravdu daří, co potřebujete?' Slyším to ještě dnes: 'Jídlo, jídlo, jídlo.' Nyní, když vám někdo řekne, když se zeptáte: 'Co potřebujete?' a ona odpoví: 'Jídlo,' co můžete dělat? Říkám: 'Mohu vám něco přivézt?' 'Ano.' 'Co?' 'Všechno.' 'Dobře, díky. Zkusím to.' A o dva dny později jsem vysadila sedadlo spolujezdce, sama, ještě dnes jsem na to hrdá, nakoupila jsem za své peníze a naplnila auto sušenkami a - já jsem ještě dnes hrdá - a šla jsem nakupovat a naplnila jsem auto za své peníze sušenkami a... vším, co se dá v táborech konzumovat."

  • "Nevím, ve kterém roce, ale myslím, že to mohlo být v šedesátem pátém na Dušičky, jsme slyšeli v československém rádiu, tehdy ještě, že je možné získat krátkodobá víza do Čech k návštěvám hrobů. Hned jsem běžela, jestli by je nebylo možné zajistit pro naši rodinu. A tehdy jsem tam byla prvně, chtěla jsem své rodině ukázat můj domov. Vždy jsem jim vyprávěla, jaký je Vimperk krásné město a jaký zámek a tak. No a jsme tam a já musím své rodině ukázat, jak je vše zdevastované, okna jsou rozbitá. Nesehnali jsme žádné ubytování, tak jsme se vrátili. Bylo to velmi smutné. Cítila jsem se před svou rodinou trapně, říkala jsem jim, že jsme opouštěli něco úplně jiného. A nedostali jsme se na Radost, do Schenkenbergu, kde jsem hodně jako dítě pobývala, protože se z toho stal nepřístupný vojenský prostor."

  • "Ale jinak to v té době bylo téměř jako být zavřený, nemít žádná práva, bez státu, státní příslušnost nám byla odebrána. Pro mě to dodnes nejsou ty cenné věci, které jsme tam zanechali, ale jsou to pro mě věci jako ztráta vlasti, občanství a přátel - to je to. Nebo že z toho období nemáme žádné fotografie. Všechno to je nemateriální, takže to nemá nic společného s hmotnými věcmi. A jsou to často věci, které českému národu nic nepřinesly."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Vídeň , 21.02.2018

    (audio)
    délka: 01:42:20
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Přesně jsem věděla, z jakého stromu ta jablíčka jsou

Annemarie Kury v roce 2018
Annemarie Kury v roce 2018
zdroj: archiv pamětnice

Annemarie Kury, rodným jménem Heske, se narodila 5. května 1932 ve Vimperku. Maminka byla Němka, otec pocházel ze smíšené rodiny. Její mužské předky po generace zaměstnávali zástupci šlechtického rodu Schwarzenbergů. Rodina žila na zámku ve Vimperku. Po roce 1938 přešlo ředitelství panství pod německou správu. Po válce v létě 1945 rodina čekala na povolání k odsunu do Německa. Úsilím Schwarzenbergů se rodičům podařilo získat pracovní povolení do rakouského Murau. Karel Schwarzenberg pak absolvoval v Murau u pamětničina otce Rudolfa Heske roční stáž. Pamětnice odmaturovala v roce 1955 v Salzburgu, doplnila si vzdělání jako zdravotní sestra, vdala se a s manželem otevřeli v roce 1963 ordinaci fyzikální medicíny. Vychovali pět dětí. V roce 1977 její manžel zahynul při expedici v Himalájích. Od roku 1991 začala ke konci své pracovní kariéry na vlastní pěst organizovat materiální a finanční pomoc válkou postiženým oblastem bývalé Jugoslávie.