PhDr. Monika MacDonagh Pajerová

„Oni nás bojkotovali, fakticky. Pan řidič vezl Jardu Šedivého, velvyslance na nějaké důležité jednání. Prostě ho tam vezl úmyslně kolem celé Paříže, aby Jaroslav přijel pozdě. Já jsem řekla: 'Můžu si nechat v autě tyhle materiály? Jsou hrozně důležité, neztratíte mi je, že jo?' Samozřejmě jsem přišla za deset minut a ty papíry tam nebyly. To bylo drsné. Řekla bych tak půl roku rok jim ten pasivní odpor vydržel.“

„Propojení s herci bylo samozřejmě tragikomické, protože všechny ty lidi jsme znali z televizních seriálů. Věděla jsem třeba i ve svých dvaceti třech letech, že je to špatné a nevkusné. Jak by řekl Kundera, triumf kýče. Když jsem byla v redakci Svobodného slova v Melantrichu a čekali jsme, kdo tam bude jak vystupovat, tak najednou tam byl Karel Gott v té místnosti a měl zpívat s Karlem Krylem. Já jsem obdivně zírala na Karla Kryla, jenom mi nelezlo do hlavy, že je tak malinký. Představovala jsem si, že má aspoň tři metry, a pořád jsem se ho ptala: 'Nedal byste si kávu?' A najednou přišel ten Gott, jehož jsem opravdu nesnášela. Nevím, jestli s sebou měl Janečka a ty svoje hrozné lidi. A to jsem věděla, že je to špatně.“

„To bylo šílené, fakt šílené. My jsme si totiž pořád v nějaké naivní představě, nevím, co to v nás bylo, my jsme si totiž mysleli, že když je nás tolik a nemáme žádné zbraně - proto jsme volali: ‚Máme holé ruce‘ - že to třeba bude nějaké nedorozumění nebo že to tak nemůžou úplně tak myslet, že tohle je přece povolená demonstrace. Asi se nám něco stalo v hlavách mezi Albertovem, Vyšehradem a Národní, co jim se v hlavách samozřejmě nestalo. Takže my jsme se pokoušeli s nimi mluvit. Vím, že jsem v jednu chvilku vstala a šla po straně, že zkusím najít nějakého velitele a řeknu mu, že my jsme ti pořadatelé. Že jsme tam ty lidi pozvali, že je to povolené, a kdyby se něco stalo, tak by to bylo na nás a že bychom byli neradi. Takhle úplně naivně. Řekli mi: ‚Zapadni!‘ Vůbec se se mnou samozřejmě nechtěl nikdo bavit.“

„No, 17. listopad, to byla tedy ta zápalná bomba, která to vlastně odpálila. Ale musím říct, že my jako organizátoři jsme s tím nepočítali. Takže nás to zastihlo doopravdy... My jsme prostě… hezky jsme to dlouho organizovali, i několik měsíců jsme vyráběli transparenty, vlajky si chystali a květiny a hlavně Marek Benda za Stuhu a já za STIS jsme obíhali všechny ty státní správy, komunistickou stranu, Socialistický svaz mládeže, pražský výbor tamhle něčeho a tamhle toho. Prostě, to jsme byli opravdu dobrá dvojka, aby nám to povolili. My jsme totiž strašně chtěli, aby ta demonstrace 17. listopadu byla povolená, a abychom tam mohli pozvat hodně lidí. Protože to nám totiž řekli s Mejstříkem v tom východním Německu, kde tou dobou už Halle, Lipsko, Gera, Jena – tam se všude demonstrovalo za mír, přes ty evangelické církve. Oni nám řekli: 'Vy to musíte mít povolené. My to máme vždycky nahlášené jako freedom march – mírový pochod a pak se tam do toho samozřejmě přimotají desítky tisíc dalších lidí. A potom, když už je nás tolik, tak oni už vlastně nemůžou nic moc udělat.' My jsme s Mejstřou úplně poslouchali a pak nás vzali jedno to pondělí, to byl konec září, začátek října 1989 v Lipsku, tak oni na té manifestaci měli 400 000 lidí. My jsme z toho byli úplně… my jsme tomu nemohli vůbec uvěřit. A to se jmenovalo mírový pochod a organizovala to evangelická církev svatého Nikolaje a Thomase v Lipsku. My jsme na to úplně zírali. A jelikož tady jsme se o tu církev moc opřít nemohli, tak jsme to vzali přes toho Opletala, přes to výročí uzavření vysokých škol.“

„My jsme hledali pořád ty mrtvé. To byla paralelní dějová linie. My jsme jim to fakt uvěřili. My jsme pořád hledali tři mrtvé, aspoň já jsem viděla tři, Dobrovský taky viděl tři, pak jsme teda někde slyšeli, že byl jenom jeden mrtvý, no tak jsme hledali toho mrtvého, ať už to je Martin Šmíd, nebo kdokoli. Je zajímavé, že ti medici se dostali do některých nemocnic bez problémů za pomoci takového Martina Bojara nebo Zuzky Roithové, na Vinohrady a tak dále, ale třeba do Nemocnice Na Františku se nedostali vůbec. Takže my jsme pojali podezření, že ti mrtví lidé nebo ti těžce zranění, ti jsou na Františku a že prostě musíme... tam byl skoro plán, jak budeme dobývat Nemocnici Na Františku, abychom se dozvěděli pravdu o těch obětech. Protože fakt jsme nevěděli vůbec, nikdo nevěděl, ani ti zahraniční novináři, o našich médiích nemluvě - Český rozhlas a Česká televize, ty začaly o nás vysílat, až když byly ty velké demonstrace, třeba po týdnu. My jsme se do těch médií vůbec nemohli dostat. Že to vlastně běželo smyčkou, že vždycky někdo něco nahlásil Svobodné Evropě, Ivanu Medkovi ve Vídni, ten to zavolal do Mnichova a tam to Lída Rakušanová nebo někdo jiný odhlásil.“

„Pak bylo městské fórum v Městské knihovně, to vlastně organizovala AMU (FAMU, HAMU, DAMU) Kavárna. Jmenovalo se to Dialog a zůstala tam ta prázdná židle, na kterou měl zasednout nějaký ten stranický funkcionář, který s námi měl údajně debatovat. No, a ten chuděra se tam ani neodvážil přijít, takže na pódiu seděl Igor Chaun, Martin Mejstřík a asi tedy Jan Hřebejk a Petr Jarchovský. No, byla to neuvěřitelná legrace, protože jsme vlastně diskutovali sami se sebou a ten pán, vlastně soudruh, pořád nepřicházel, pak už nám chyběl čím dál tím míň a na konci někdo řek – Ježíš a neměl tady ještě někdo bejt? No, to je absurdní situace. Ale chci říct, že třeba na jaře roku 1989, řekněme, už se osobně znali lidi z vysokých škol v Praze. Minimálně všichni, co něco dělali. Na filozofické fakultě, na AMU, na DAMU, na žurnalistice, kde byli ti strašně aktivní Pavel Žáček a Fefík a Rebeka Křižanová a další. Na lékařské fakultě kupodivu ten Tomáš Drábek a Vašek Sinevič dělali věci, no, nechápu, jak na to jako medici našli čas. No, a na tom jaře 89 jsme se vlastně potkali s lidma z té Stuhy, kteří měli prozkoumat, co my jsme vlastně zač, a začali jsme domlouvat ten listopad. Respektive jsme chtěli něco domluvit. Nejdřív jsme mysleli Palachův týden, protože jsme všichni zažili ty demonstrace předchozí, jak nás proháněli po těch náměstích. Když jsme se uviděli, tak jsme pochopili, že se vlastně jako známe od vidění, protože na těch demonstracích těch lidí nikdy nebylo moc.“