Ivan Motýl

„Já jsem si tu přítomnost horníků a ocelářů uvědomil paradoxně na četbě knížek Bohumila Hrabala, kterého jsem miloval. Já jsem ty knížky četl strašně předčasně, já si to uvědomuju. Já jsem to četl od sedmé třídy a ta Poldinka a ty věci, které se odehrávaly v tom Kladně. A na základě toho Hrabala mi došlo, že můj otec také pracuje na té huti a že ve Vítkovicích jsou veliké železárny. A začal jsem se na to dívat očima toho Hrabala. A říkal jsem si: Tady je ten svět, o kterém on píše, já ho tady mám, to je přece krása. A že teď je jen potřeba objevit ty hospody a to pábitelství a teď si s těmi oceláři a horníky (ačkoliv o hornících Hrabal nepsal, ale já si říkal, že budou podobní) začít povídat. Prakticky jsem to začal uskutečňovat, když jsem na konci prvního ročníku gymnázia začal pít pivo. Začal jsem postupně dělat sám výpravy do hospod kolem těch železáren a kolem těch šachet a zjistil jsem, že je to úplně jiný svět. Že ti ostravští havíři a oceláři mají úplně jiný charakter než to, o čem píše Hrabal. Že nemluví, že jsou strašně sprostí, že většinou mluví v nějakém dialektu anebo jsou to Slováci, nepijou to pivo, to pivo jim tam celou dobu někde kozovatí, oni vypijou deset rumů a k tomu si dají dvě piva, většinou. Že nemají potřebu řešit žádné takové ty pábitelské problémy jako sbírky známek a astronomické problémy... To, co Hrabal miloval na dělnické třídě a ti pražští dělníci to mají dodneška. V té Ostravě řešili jen ty baby a tu práci a bylo to pro mě tehdy takové primitivní a překvapující prostředí. Já jsem z toho strašně zklamaný. A samozřejmě, tak blbě jsem se přichomýtl, že samozřejmě oni, když vidí nějakého takového, už tehdy trochu vlasatého člověka, který je pozoruje, tak docházelo často k takovým drobným konfliktům, jakože: ‚Co se díváš jako? Takový student? Co tady dupeš, co chceš?‘ A když s nimi chtěl člověk vyjít dobře, tak si s nimi dal tu štamprdli, ale já jsem většinou jen tiše a rychle zmizel. A bylo to pro mě zklamání. Já jsem potom začal jezdit hledat ty dělníky paradoxně do té Prahy, anebo dokonce do toho Kladna jsem jezdil, od těch patnácti let jsem neustále jezdil pořád vlakem do Prahy. Měl jsem oblíbený spoj o půlnoci z Ostravy v sobotu, ráno v šest jsem byl v Praze a o půlnoci jel zas zpátky vlak do Ostravy. Já jsem to dělal třeba dvakrát za měsíc na tom gymnáziu, v té své pražské euforii. A tam jsem toho Hrabala našel, zatímco tady jsem ho najít nemoh. A vlastně mě to svým způsobem sralo, že tady je to jinak.“

„Komunismus byl hrozně nedůsledný v tom, když trestal své nepřátele. Mé rodiče se pokusil potrestat tím způsobem, že jim v Klatovech nedal žádnou práci, hrozil jim tam uvězněním za příživnictví a podobně. Ale když se přestěhovali rodiče do Ostravy, tak na ně jakoby zapomněl anebo byl ten Okresní výbor KSČ moc daleko od té Ostravy. Tak jako, vědělo se, že nesmí pracovat jako novináři a že nesmí pracovat jako učitelé, ale otec dostal paradoxně místo, protože on vlastně vystudoval průmyslovku, na plynojemu na Nové huti. Ale byl tam jakýmsi vedoucím pracovníkem, který měl zodpovědnost za to, aby ten plynojem nevybuchl, protože by smetl půl Ostravy, kdyby se to stalo. Čili to bylo velmi dobře placené místo. Nebyl to tedy havířský plat, ale myslím, že velmi nadprůměrný na tu svoji dobu, takže on vlastně nevěděl moc, co s penězi. V Ostravě vlastně nevěděl nikdo moc, co s penězi. Protože havíři brali třeba až 8000 korun, když dělali někde na předku nebo v rubání. A to se nedalo v té době utratit. V době, kdy plat učitele byl 1200 korun a plat kulisáka, kterého jsem dělal já v tom roce 1988, byl tehdy 900 korun. Ten můj otec to řešil tím způsobem, protože v Ostravě byly obchody dobře zásobené – jen upozorňuju, že Ostrava nebyl žádný venkov, kde se v té samoobsluze nedalo nic koupit... Pamatuju si, že na mé dětské oči byla [Ostrava] plná zboží. V centru stál Dům potravin, který byl plný chlebíčků, plzeňského piva... Pro mě symbolem bohatství bylo plzeňské pivo, to jsem měl spojené s tím, jak ten můj otec byl z té Plzně. Takže tatínek si chodil kupovat plzeňské pivo do toho Domu potravin, tam bylo oddělení lahůdek, kde se prodával uherák a čabajka... A my jsme to pořád všechno měli doma. Můj tatínek nakupoval v řeznictví, kde nakupovali havíři, kde byly běžně k dostání bifteky, které byly drahé. Já vím, že my jsme snad každý týden jedli dvakrát bifteky. Pro mě symbol dětství je biftek. Dneska si biftek nekoupím, ale tehdy jsem paradoxně vyrůstal, jak ten komunismus neuměl některé (protože některé uměl) své nepřátele přidusit na úplné dno, tak vlastně ty mé rodiče nechal žít v takovém podivném bohatství, kdy oni si to dostatečně užívali.“