Ing. Miloš Müller

* 1965

  • „Byl jsem doma u Václava Havla. Vracel jsem mu videokazety, které si půjčil Jan Hrudka na Hrádečku, když byl u Havla. Byly to videokazety, magazíny, které sem posílal Karel Kyncl, novinář v emigraci v Anglii. Jednou za dva měsíce udělal příspěvky ze svobodných televizí na témata, která nás tady zajímala, a pašoval to sem. Měli jsme to přes Honzu půjčené a promítalo se to na videu za účasti řady lidí. Tenkrát jsem to vezl přímo k Havlovi domů. Pamatuji se, že před bytem byl chlapík, který dělal, že zametá, ale sledoval provoz. Byl jsem tam v poledne nebo po poledni a on mi přišel otevřít v županu. Já, že mu vracím věci, které posílá Honza Hrudka. Když jsem odcházel, přál jsem mu, ať se uzdraví. Myslel jsem si, že je nemocný. Netušil jsem, že jako bohém žije v noci a ve dne spí. Koukal na mě, proč mu přeju dobré uzdravení.“

  • „Jednou jedinkrát mě chytili, to bylo 28. září na svatého Václava 1989. Chtěli občanku a začali vyhrožovat příživnictvím. Čtyři měsíce jsem nepracoval. V červnu 1989 jsem udělal státnice a od té doby jsem nepracoval. Narychlo jsem si pak sháněl práci. Tenkrát mi to sehnala Petruška Šustrová, topení v Metrostavu, protože já jsem tenkrát potřeboval, aby to bylo i s ubytovnou. I když na ubytovně jsem nikdy nebyl, protože tam tenkrát bylo příšerné prostředí. Narychlo jsem si udělal topičské zkoušky, dělal jsem je v hotelu Axa. Ten člověk se jmenoval Míra Hájek, zařizoval topičské zkoušky pro disidenty. Když jsem tenkrát přišel do Metrostavu, dali mě na betonárku na Zličíně, ptal se mě mistr: ,Máš topičské zkoušky?‘ Říkal jsem: ,Mám.‘ – ,Ukaž mi ten papír!‘ Tak jsem mu to ukázal a on: ,Ty vole, to máš od toho podvodníka z Axy. To jsi v životě neviděl kotel!‘ V zásadě měl pravdu.“

  • „Odvezli mě na ‚Barťák‘, standardně mě chvíli nechali čekat v zahřívací kukani, aby mě znervóznili. Pak se tam dva střídali, jeden hodný a jeden zlý. Celé to bylo směřované k undergroundu, Plastic People a koho znám, koho neznám, s kým se stýkám, s kým se nestýkám. U prvního výslechu jsem se s nimi ještě bavil, neochotně jsem na něco odpověděl, na něco neodpověděl, snažil jsem se v tom manévrovat. Zajímavé je, že větší problém mi dělal ten hodný. Když se mnou někdo mluvil slušně, měl jsem tendenci se s ním bavit. Když přišel zlý a houkal na mě, tak jsem mlčel a neměl jsem problém se s ním nebavit. Asi po třech hodinách to skončilo tím, že přede mě dali závazek o spolupráci. Koukal jsem na to: ,Tohle ne! Tohle vám nepodepíšu!‘ Oni mi říkali: ,Pane Müller, tady se z toho nevykroutíte. Rozmyslete si to dobře, přijďte za týden, popovídáme si.‘ S tím jsme se rozloučili. Můj první výslech skončil s tím, že přijdu za týden. Po své první zkušenosti jsem hned jel za Václavem Malým, abych se s ním poradil. A on mi říká: ,Máte předvolánku?‘ Říkal jsem: ,Nemám.‘ – ,Tak nikam nechoďte, ať si nezvykají.‘ Nešel jsem tam a druhý den jsem měl v kastlíku na Strahově předvolání na výslech.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Hradec Králové, 31.05.2024

    (audio)
    délka: 02:24:39
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Královehradecký kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Vyhrožovali mu vyhazovem ze školy, samizdat i hudbu ale šířil dál

Miloš Müller v 80. letech jako "mánička"
Miloš Müller v 80. letech jako "mánička"
zdroj: Archiv pamětníka

Miloš Müller se narodil 4. března 1965 v Jaroměři a o dva roky později přišla na svět jeho sestra Hana. Maminka Hana Müllerová pracovala jako učitelka v mateřské škole, tatínek Miloslav Müller vykonával úřednické povolání v podniku ZAZ, kde ho po roce 1968 za postoj k okupaci sesadili na pozici dělníka. Pamětník po základní škole studoval v letech 1979 až 1983 na gymnáziu v Jaroměři. V roce 1983 nastoupil na elektrotechnickou fakultu ČVUT v Praze. Navštěvoval bytové semináře, spřátelil se s Františkem Stárkem a stal se distributorem samizdatového časopisu Vokno. Šířil samizdatovou literaturu i undergroundovou hudbu, sbíral podpisy k nejrůznějším prohlášením. Na jaře 1988 zažil první výslech na StB. Následovalo několik dalších i domovní prohlídka u rodičů v Jaroměři, kam jezdil na víkendy. Promoval v červenci 1989. V létě téhož roku se dostal do Rakouska a Německa, kde navštívil československé emigranty. Přes Maďarsko domů pašoval mnoho knih. Na podzim 1989 získal práci topiče, aby ho nestíhali za příživnictví. Účastnil se demonstrace 17. listopadu 1989 v Praze. Po roce 1989 podnikal a pracoval v knihovně Libri Prohibiti. V roce 1993 se oženil a vychoval dvě děti. V roce 2024 žil v Praze.