Марія Панайтакі Maria Panaytaki

V kolchozu okopávali jsme kukuřici, slunečnici. Zastihla jsem bavlnu, jestli si vzpomínáte. <…>. Bavlna se u nás objevila později než v jiných zemích. V Uzbekistánu, Tádžikistánu, Kyrgyzstánu — to tam bývalo dřív. K nám dorazila bavlna později. Bavlna k nám přišla dorazila asi v letech 1956-1957, kdy jsem byla na konci střední školy. <…>. Zasévali bavlnu. Taky měli lidé přidělené díly, máma, pak okopávali, když kvetla. Pak jsme šli sklízet, sbírat, pomáhat mámě. Přijdu ze školy, jedla jsem, nejedla — vezmu s sebou zástěru a hned do pole, pomáhali jsme mamince sbírat bavlnu. Kdo sklidí více, dostane více zaplaceno. A tehdy byly trudodny. Nebyl žádný plat, žádný, byly trudodny. A za trudodny dávali slunečnici, tedy olej, taky brambory, trochu zrna. Peníze nebyly. Pozdeji, když moje sestra vyrostla, pak bratři, bratři všichni studovali. Všichni bratři chodili do školy, bratři studovali. Já a sestra jsme ale nestudovaly. Jen sestra, no, druhá sestra, studovala tři měsíce. Asi to bylo tehdy prodávání, vzpomínám si. Jen tři měsíce, více už ne. Naši kluci však studovali.

V domácnosti jsme mluvili gagauzštinou, svou mateřštinou. Někdy rusky, protože naši sousedé byli Rusové. Žili tam Bulhaři a radili nám, a my jsme se nějak, když jsem byla velká, už jsme se naučili. Pak byl kolchoz spojen s Horodním, byli tam taky Bulhaři, pracovali jsme spolu, a tak jsem se naučila i bulharsky. Bulharštině rozumím dobře. Ve vesnici jsme však studovali, mluvili jen v gagauzštině. Matka a otec, řeknu vám pravdu, když se začínali hádat, okamžitě přecházeli na rumunštinu. Protože jsme jí nerozuměli, a pokud by bylo to v gagauzštině, tomu bychom rozuměli, viďte. A [pokud] jsme těmto slovům neměli rozumět, mluvili hned rumunsky. Studovali a absolvovali rumunskou školu. Chodili tam asi tři, čtyři třídy, jak to tehdy bylo pod Rumuny. Pak po nějaké době přijeli k nám na jeden rok učitelé z jiných [regionů], no, odkud přijeli, asi byli také posláni. A učili naše rodiče. Procházeli ulicemi, no, zavedli sešity, psali „А, Б, В“, aby uměla psát. Pak „jedna, dva, tři, čtyři“, aby také věděla, jak trochu psát <...>, no, v ruštině. A co si myslíte, že jsme dělali? Psali jsme místo matky. Buď to napíšu já, nebo to napíše moje sestra, tyhle věci. A učitel, který to kontroloval, no, určitě to chápal, protože moje matka psala jinak než já. No, trošičku je učili. No, jeden rok to trvalo. Více ne, jen jeden rok se tohle dělo.

V 11 hodin musí chlap vstát. Jak se sluší a patří. Musí se rozloučit s rodiči. <…>. Nevěsta dělá totéž. V 11 hodin jdou, vezmou znovu kmotra, jdou přímo k dívce. Holky už tam oblékají závoj. Vezmou všechno. Pokud se budou brát, bude se uzavírat sňatek. Pokud nebudou, pak zůstane. Registrovali sňatek. Registrovali zde, ve vesnici. Někdy cirkevní obřad se nezadaří. Všichni se rozchází. <…>. Po nějaké době, asi třech nebo čtyřech hodinách, je třeba jít vyzvednout nevěstu. <…>. Tam se bere i věno. Tím se zabývá švagrová. Jdou po ulici. Někdo vytahuje víno, hostí je na ulici. <…>. V ranních hodinách všichni sundávají závoj, uvazují na nevěstě zástěru. Dávají jí do ruky košťátko a lopatku: „Konec, jdi do práce, meť si, co chceš, tvoje býtí nevěstou už skončilo. Tvůj úkol je teď mést, pracovat, uklízet.“ Další den, v pondělí, byla „vodka“. Dívka má „vodku“ a chlapec má „vodku“. <…>. Chlap nalévá vodku, nevěsta podává každému sklenici. A hned políbí ruku. A když políbí ruce, okamžitě osoba, která vezme sklenici vodky, musí určitě tady vložit peníze. Dva, tři rubly — jsou to jeho problémy. A konec. <…>. Před svatbou, když se ten chlap rozhodne oženit, pošle někoho z domova. Například, dva lidi. Pokud má sestru, pokud má bratra, jdou k dívce. Ano. Povolení: „Dáš nám dívku, nedáš…?“ No, někdy někdo nepovolí. Nechtějí — „dceru nedáme“, „nevíme“. Vracejí se. Ten chlap je pošle znovu. Zopakuje se to ještě jednou. Mohlo se to dít až třikrát. Někdy jednou, někdy se to zopakuje dvakrát, někdy i třikrát. Pokud odmítali, pak už nic, nevěsta se unášela. Ženich unášel nevěstu. A konec. Pak nemají co namítnout. <…>. Protože musí se jim odpustit. Někteří rodiče odpouštěli hned. U některých rodičů to mohlo však trvat i rok. Tři měsíce. Šest měsíců.

Tehdy už jsem trochu pomáhala, vařila. Byla jsem kuchařkou ve vesnici, vařila. Vařila jsem na pohřbech, svatbách a jiných událostech. Zvali mě, nabízeli mě, najímali si mě, platili, a vařila jsem. — To bylo, když jste odešla do důchodu, že? — Ne, před důchodem, po důchodu, ano. Stejně na pohřbech, také mě zvali, dokonce mi přezdívali, <...>, pohřební tamada. Podobně jako na svatbě se jmenuje svatební tamada, přezdívají mi pohřební tamada. Vymyslely to holky také. <…>. Takové kulturní obřady… No, chodívala jsem tam. Když jsem byl pozvána, chodívala jsem. Také v důchodu, po odchodu do důchodu, no. A teď nemůžu nikam, nemůžu už nic dělat, <…>. Pokud se na něco zeptají, radím. Říkám: „Učte se, takhle se to dělá.“ „Učte se,“ říkám, „protože my už odcházíme, zůstanete vy, mladí.“ Ale oni, mladí lidé, to už dělají, také se učí. Takže oni všichni vědí víc než my. Za našich časů, když byly takové věci a takové obřady, vařili jsme takhle. Nyní vaří jinak. Už je to konec, naše generace už nikam. Už odcházíme. S touto kulturou už odcházíme.