Helga Rügamer

* 1944

  • „Byl to náš domov! Chtěli jsme si ho prostě ještě jednou prožít. Někteří ho vůbec ještě neviděli, byla s námi už i vnoučata. Chtěli jsme to prostě společně prožít, chodit na výlety a tak. Náš dům tehdy ještě stál, Opavská ulice 6, ten už teď nestojí. Ale tehdy ještě stál a my jsme těm lidem dopředu napsali, jestli bychom si dům mohli někdy prohlédnout. Oni nás také potom pustili dovnitř. Muž se neukázal, ten se někde schoval, ale žena nás pustila dovnitř. Šli jsme do dvora, tam byl zadní trakt. Všechno v domě jsme si prohlédli. Pro mé starší sourozence, to přeci jen bylo bolestivé. Na schodišti byly ještě naše koberce, na stěně paroží, dokonce ve skříni ještě stály naše sklenice. Náš český křišťál. To přeci jen bolí, když to člověk vidí. Na druhou stranu – my jsme těm lidem nic nevyčítali. Proto nás také pustili dovnitř i příště. Oni to už takhle koupili, jak to leží a běží. Se všemi sklenicemi a tak. Dobře, kdyby řekli: 'Vyberte si něco a vezměte si to,' tak by to bylo pěkné. Ale to je nenapadlo.“

  • „Přenocovali jsme pak ve stodolách u sedláků. Ale ty byly zčásti už obsazené, protože z ostatních táborů, jak jsme se dozvěděli později, z jednoho dalšího tábora už tam nějaké lidi nahnali. Z toho byly později problémy, protože jedni říkají: 'My jsme šli tudy a tudy,' a ti druzí zase: 'My šli jinudy.' Ale večer jsme byli všichni na jednom místě. Oni přišli z toho jiného tábora a my z tábora na Cvilíně. Noci byly nejhorší, kvůli strachu ze znásilňování. Edit se někdy tak třásla, že ji musel Erich pevně držet. Měli jsme tam taky trochu štěstí, že jsme v tom zmatku našli naši tetu. Ta potom šla s námi a od ní jsme se dozvěděli, že babička je v Tankovém táboře, tedy v tom druhém. A Kurt zůstal sám v nemocnici. My jsme šli prakticky přes pohoří Jeseníky, přes Videlské sedlo, Šumperk – těmi jmény si nejsem jistá, tím pořadím – až do Králík. A v Králíkách nás potom zavřeli do jedné fabriky a víc se o nás nestarali. Jen okolo areálu hlídkovali s nabitými puškami.”

  • „Potom nás hnali dál. Pěšky, prvního dne 30 kilometrů, až do – teď jsem trochu v úzkých, jak šla ta místa po sobě, mám v tom zmatek. Mým bratrům byly tři roky a pět let. Ti nemohli dlouho jít. Museli je tedy taky nosit. Pro mě měli kočárek a přišlo nám vhod, že nás bylo tolik a každý měl nějaké schopnosti. Erich přivázal na kočárek svůj pásek od kalhot, aby se dal kočárek zvedat a táhnout, aby to ten kočárek vydržel. To brzy poznal. Ty ulice přeci nebyly vyasfaltované, byl tam jen štěrk. Waltera mi určitě posazovali na nohy. Ale po většinu doby ho museli nosit, tomu se nedá věřit! A přitom jít! Erich cítil zodpovědnost. Byl nejstarší. Koukal, aby se všechny děti držely okolo kočárku a abychom v tom 'smutečním pochodu' byli co nejvíc vepředu. Protože zezadu se pořád ozýval křik a výstřely. Měli jsme sousedku, bydlela v Opavské ulici v zadním traktu hned vedle nás. Byla to paní přes osmdesát, už nemohla jít dál. Tak ji prostě v příkopu u silnice zastřelili. Proto koukal, abychom byli daleko vepředu.“

  • „My jsme koncem března odešli z Krnova do Rýmařova, protože rodiče měli strach z Rusů. Protože předtím přes Krnov šly pochody vězňů z koncentračních táborů. A ti museli vypadat hrozně bídně. My jsme sice vždycky museli domů, jak mi vyprávěli starší sourozenci, a všechno zatemnit, nikdo se nesměl ukázat u okna. Ale oni přesto vykukovali ven. A musely to být opravdu zbídačelé postavy. Nevědělo se, odkud přichází, jen se to tak tušilo, povídalo se o tom. Neměli nic na sobě, bylo to v lednu, mrzli, na nohou jen hadry, muselo to být příšerné. Proto měli strach z Rusů, a tak se koncem března, myslím, nebo v dubnu 1945 přestěhovali k mé babičce do Rýmařova.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Krnov, 26.06.2022

    (audio)
    délka: 01:42:57
    nahrávka pořízena v rámci projektu Odsunutá paměť
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Hladový pochod jsem absolvovala v kočárku, můj bratr potom Krnovu věnoval sochu madony

Helga Rügamer v roce 2022
Helga Rügamer v roce 2022
zdroj: Natáčení

Helga Rügamer, rodným příjmením Titze, se narodila 5. dubna 1944 v Krnově. V červnu 1945 se jako roční dítě v kočárku zúčastnila několikadenního krnovského hladového pochodu, během něhož musely město naráz opustit tři tisíce německých obyvatel a asi tři stovky z nich přišly o život. Helga Rügamer své vlastní vzpomínky na tuto smutnou událost ani na několikadenní pobyt ve sběrném táboře na Cvilíně nemá. Průběh pochodu zná ale dopodrobna od své matky a sedmi sourozenců, kteří šlapali desítky kilometrů vedle ní. 120 kilometrů dlouhý pochod končil v Králíkách, odtud byli Němci nákladním vlakem dovezeni do Krušných hor a pěšky vyhnáni přes Cínovec. Helžin otec Rudolf Titze, krnovský kožišník, nesměl ve východním Německu podnikat. Až na nejstarší sestru všichni sourozenci Titzeovi utekli na Západ, Helga roku 1960 na jízdním kole přes Berlín. Do rodného města se Helga Rügamer od roku 1964 ráda a pravidelně vrací, za předešlého režimu tam pořádali rodinná setkání. V posledních letech se účastní smírčích symbolických aktů, stejně jako to dělal její nedávno zesnulý bratr Walter Titze. Ten dokonce pro krnovský kostel nechal vyrobit kopii tamní sochy sv. Marie, světově známé jako Madona z Dachau.