„Velký vliv na smýšlení společnosti mělo karabašské hnutí z předchozích let, které začalo v únoru 1988. Mělo velký dopad. Kdyby toho nebylo a Sovětský svaz se rozpadl, což se stalo, a kdybychom se ocitli v nezávislém státě, myšlenky a smýšlení naší společnosti by byly úplně jiné. Dva až dva a půl roku hnutí, 1988–1990, byly velmi intenzivní, velmi účinnou politickou školou, když ne pro celou populaci, což bych nepřeháněl, kdybych to řekl, tak alespoň pro několik set tisíc lidí, pro tu přemýšlivější část té společnosti, která udávala směr.
Shromáždění byla jedinečná. Kromě aktuálních témat se diskutovalo o článcích, které vycházely, o tom, kde kdo něco řekl. Pořád jsme něco iniciovali, něco jsme udělali, podnikli jsme nějaké kroky atd. Probíhaly také politické přednášky na různá témata, ale nějak související s těmito otázkami. A tam se formovalo politické myšlení společnosti, což arménská společnost nikdy neměla. A vytvořil se nový základ národní důstojnosti, položil se nový základ národní důstojnosti, zrodilo se přesvědčení o naší schopnosti zvítězit, překonat překážky, něčeho dosáhnout, což jsme do té doby neměli. Vždy jsme trpěli komplexem arménské genocidy, vždy jsme žili žalostně. Tento komplex byl v těch letech, ještě před vítězstvím v karabašské válce, značně oslaben. Základy už tu byly. Právě díky těmto základům jsme mohli potom dosáhnout vítězství.
Roky 1991–1994 byly v zázemí stejně obtížné jako na frontě. V týlu to bylo velmi těžké pro ty, kteří žili jen obyčejným životem. Chybělo všechno, protože po Sovětském svazu, když jsme se dostali k moci, byl všeho nedostatek. Vzpomínám si na obchody, železářství, které mělo ve své velké výloze vystavená jen tři velká kladiva, nic jiného. O obchodech s potravinami ani nemluvě. V posledních letech Sovětského svazu se spousta věcí, myslím, že šest nebo sedm základních potřeb, prodávalo na kupony a jejich dostupnost nebyla vždycky dobrá. A v tomto stavu, v tomto stavu země, jsme se vrhli do války.
Tato válka nám byla vnucena. Pokud bylo možné něco získat nebo vlastnit pro uspokojení sociálních potřeb, devadesát procent z toho se proměnilo ve finanční prostředky na frontu. Jinými slovy, sociálně to byla velmi těžká situace, ale z morálního hlediska, z hlediska nadšení lidí, celé společnosti, si jasně vzpomínám, že ty byly na velmi vysoké úrovni. Když se elektřina dodávala po hodinách, tak až do roku 1995 byly dva až tři roky výpadky a elektřina se dodávala dvě až tři hodiny denně. Bylo to těžké, velmi těžké, ale vzpomínám si, že právě tyto těžkosti nutily lidi něco dělat. Člověk mohl například vyjít na balkon a začít hrát na harmoniku, začít zpívat nebo něco dělat. Nebylo to ze štěstí, prostě nevím. Každopádně známý termín ‚chladná a temná léta‘ se poprvé objevil až dlouho po válce, v letech 1997, 1998, 1999. Tehdy nic takového neexistovalo.“