Ashot Sargsyan Աշոտ Սարգսյան

* 1951

  • „Ano, o tom jsem psal, v předmluvě svého svazku jsem to označil za problém. Je to problém, ale vysvětlil jsem, proč to pro mě problém nebyl. Ne proto, že jsem na rozdíl od jiných velmi čestný atd. atd., ale proto, že dějiny, které jsem napsal, naše dějiny nedávné doby, které budu psát i nadále, tak pokud v nich fakta a reálie té doby podáte tak, jaké byly, objektivně, zcela objektivně, bez jakéhokoli zaujetí, tak už to z té doby dělá nejvýraznější vrchol úspěchu a nejlepších kvalit v arménských dějinách; bez přehánění. To desetiletí by mohlo být nejlepším desetiletím v našich dějinách, přinejmenším za posledních tisíc let určitě. A teď, když tam něco zfalšujete, pokusíte se něco přidat, napsat něco víc, než co se skutečně stalo, tak si toho samozřejmě všimnou. Tohle není středověk, kdy jeden, dva nebo tři historici o něčem něco napsali, jiné doklady o tom nemáte a musíte se s tím spokojit. Nyní existuje nepřeberné množství dokumentů. A každý si je může najít a říct: Takhle to bylo, jestli jste to napsali jinak, tak jste to zfalšovali. A pokud jste zfalšovali tuhle jednu věc, tak ostatním věcem, co píšete, nemá cenu věřit a důvěřovat. Největší škodu bych sobě, tehdejší politické moci a naší tehdejší vládě způsobil, kdybych něco úmyslně zveličoval nebo falšoval v náš prospěch. To by byla největší škoda.“

  • „V devadesátých letech nedocházelo k incidentům jako v dubnu 2003 [prezidentské volby, které se konaly ve dvou kolech a v nichž zvítězil Robert Kočarjan], kdy byly stovky lidí jednoduše rozdrceny, zatčeny, zbity, uvězněny atd. Takové věci se nestaly. Byla to [2003] jen pokojná demonstrace, já jsem se té demonstrace zúčastnil, vím o tom a psalo se o tom. Nikdy se to dříve nestalo, a už ani zdaleka ne to, co se stalo 1. března 2008 [prezidentské volby, v nichž zvítězil Serž Sarkisjan, opozice tvrdila, že výsledky byly zfalšovány. Během jedné z pokojných demonstrací se střílelo, osm demonstrantů a dva policisté byli zabiti]. V devadesátých letech byly i ty nejodpornější věci stovky kilometrů daleko. To, co se stalo v roce 2008, bylo nepředstavitelné. Třeba v roce 1996 demonstrace vedená Vazgenem Manukyanem napadla a obsadila budovu parlamentu, zbila předsedu a místopředsedu parlamentu a unesla ho. Zastavili je přivolaní vojáci, ale ani poté nikdo neutrpěl střelné zranění.“

  • „Občanská společnost byla znehodnocena. Je znehodnocována, protože se bohužel prohlubuje apatie veřejnosti. Zájem o osud vlastní země, s nímž je spojen osud každého člověka dnes, zítra, pozítří, tato apatie se neustále prohlubuje, vychází to z roku 1998. A neustále se prohlubuje. Dokud nebude možné dosahovat volebních výsledků v souladu se skutečným veřejným míněním, což se několikrát stalo, bude se tato apatie přirozeně prohlubovat. Některé nevládní organizace – ty jsou základem občanské společnosti – a některé politické strany – a když vám to řeknu, budete chtít fakta, ale já to prostě vím, fakta nemám – začaly pracovat s pomocí různých pochybných fondů, různých grantů, různých podpor a přijímaly pak příkazy od svých dárců. Obyčejný člověk, který by jim mohl věřit, k nim tu důvěru neměl a to, co říkají, nemá žádnou váhu. To byly jevy, které se během těch dvaceti až pětadvaceti let prohlubovaly a prohlubují.“

  • „Devadesátá léta považuji z hlediska lidských práv za nejlepší léta nezávislé Arménie. Během války, kdy každá země obecně přijímá válečné zákony, dochází k omezování mnoha demokratických práv a svobod. Je to normální. Dokonce se to píše i v ústavách. My jsme byli ve válce, ale naše válka nebyla válkou vyhlášenou, takže jsme taková omezení nemuseli přijímat. A opozice toho využila. V letech války, v roce 1993 nebo 1994, byl každý pátek naplánován mítink, pochod z náměstí Svobody k prezidentskému paláci, a požadovalo se odstoupení prezidenta. Něco takového se ve válčící zemi prostě dělat nedá. Obecně je to ve válčící zemi zakázáno, ale protože my jsme nebyli ve vyhlášené válce, byli jsme jen ve faktické válce, nebylo nic omezeno žádným zákonem ani vyhláškou.“

  • „Velký vliv na smýšlení společnosti mělo karabašské hnutí z předchozích let, které začalo v únoru 1988. Mělo velký dopad. Kdyby toho nebylo a Sovětský svaz se rozpadl, což se stalo, a kdybychom se ocitli v nezávislém státě, myšlenky a smýšlení naší společnosti by byly úplně jiné. Dva až dva a půl roku hnutí, 1988–1990, byly velmi intenzivní, velmi účinnou politickou školou, když ne pro celou populaci, což bych nepřeháněl, kdybych to řekl, tak alespoň pro několik set tisíc lidí, pro tu přemýšlivější část té společnosti, která udávala směr. Shromáždění byla jedinečná. Kromě aktuálních témat se diskutovalo o článcích, které vycházely, o tom, kde kdo něco řekl. Pořád jsme něco iniciovali, něco jsme udělali, podnikli jsme nějaké kroky atd. Probíhaly také politické přednášky na různá témata, ale nějak související s těmito otázkami. A tam se formovalo politické myšlení společnosti, což arménská společnost nikdy neměla. A vytvořil se nový základ národní důstojnosti, položil se nový základ národní důstojnosti, zrodilo se přesvědčení o naší schopnosti zvítězit, překonat překážky, něčeho dosáhnout, což jsme do té doby neměli. Vždy jsme trpěli komplexem arménské genocidy, vždy jsme žili žalostně. Tento komplex byl v těch letech, ještě před vítězstvím v karabašské válce, značně oslaben. Základy už tu byly. Právě díky těmto základům jsme mohli potom dosáhnout vítězství. Roky 1991–1994 byly v zázemí stejně obtížné jako na frontě. V týlu to bylo velmi těžké pro ty, kteří žili jen obyčejným životem. Chybělo všechno, protože po Sovětském svazu, když jsme se dostali k moci, byl všeho nedostatek. Vzpomínám si na obchody, železářství, které mělo ve své velké výloze vystavená jen tři velká kladiva, nic jiného. O obchodech s potravinami ani nemluvě. V posledních letech Sovětského svazu se spousta věcí, myslím, že šest nebo sedm základních potřeb, prodávalo na kupony a jejich dostupnost nebyla vždycky dobrá. A v tomto stavu, v tomto stavu země, jsme se vrhli do války. Tato válka nám byla vnucena. Pokud bylo možné něco získat nebo vlastnit pro uspokojení sociálních potřeb, devadesát procent z toho se proměnilo ve finanční prostředky na frontu. Jinými slovy, sociálně to byla velmi těžká situace, ale z morálního hlediska, z hlediska nadšení lidí, celé společnosti, si jasně vzpomínám, že ty byly na velmi vysoké úrovni. Když se elektřina dodávala po hodinách, tak až do roku 1995 byly dva až tři roky výpadky a elektřina se dodávala dvě až tři hodiny denně. Bylo to těžké, velmi těžké, ale vzpomínám si, že právě tyto těžkosti nutily lidi něco dělat. Člověk mohl například vyjít na balkon a začít hrát na harmoniku, začít zpívat nebo něco dělat. Nebylo to ze štěstí, prostě nevím. Každopádně známý termín ‚chladná a temná léta‘ se poprvé objevil až dlouho po válce, v letech 1997, 1998, 1999. Tehdy nic takového neexistovalo.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Yerevan, 24.11.2023

    (audio)
    délka: 01:02:46
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť arménského národa
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Devadesátá léta byla nejlepším obdobím arménské historie za posledních tisíc let

Ashot Sargsyan, 2023
Ashot Sargsyan, 2023
zdroj: Natáčení

Ashot Sargsyan se narodil 16. ledna 1951 ve vesnici Chačik v oblasti Jeghegnadzor v sovětské Arménii. Jeho otec byl učitel a matka účetní. Vystudoval vesnickou školu a v roce 1968 byl přijat na katedru archeologie historické fakulty Jerevanské státní univerzity. Po absolvování univerzity se vrátil do Jeghegnadzoru a pracoval jako učitel v místní škole. Je kandidátem historických věd a vedoucím vědeckým pracovníkem Matenadaranu (výzkumný ústav pro studium starých rukopisů v Jerevanu). V roce 1984 obhájil doktorskou práci s názvem Dějiny Arménů Hovhannese Draskhanakertsiho a Movses Khorenatsi. Ashot Sargsyan se od 20. února 1988 účastnil karabašského hnutí. Jako aktivní účastník hnutí byl v letech 1990–1995 zvolen poslancem Nejvyšší rady Arménské republiky a v letech 1995–1999 poslancem Národního shromáždění. Je zakládajícím členem tehdejší strany Arménské národní hnutí (od roku 2013 Arménský národní kongres) a od roku 1995 členem předsednictva téže strany. V době působení prvního arménského prezidenta Levona Ter-Petrosjana pracoval v archivu prezidentské kanceláře a na Arménské akademii řízení vyučoval předmět Dějiny arménského politického myšlení. Je autorem mnoha knih, mimo jiné knihy Dějiny karabašského hnutí 1988–1989. V současné době pracuje v Matenadaranu.