Bedřich Ščerban

* 1964

  • „Bylo to zajímavý období. Byli jsme vojenský klub, ale stávku studentů jsme silně podporovali. Já jsem byl v té době kapitán týmu. Jako vojáci jsme nemohli aktivně stávkovat, to nešlo, ale dohodli jsme se, že před zápasem přečtu podporu stávkujícím studentům. Ta role připadla mně jako kapitánovi. Dodneška existují pamětníci tohoto zápasu. Jedním z nich je třeba Petr Pavlovčík, který dneska dělá ředitele JKO. Druhým je třeba pan Musil z firmy Musil Sádrokartony, kteří na tom zimním stadionu byli přítomní. Později jsme na to vzpomínali, jak jim tenkrát lezl mráz po zádech, když jsem to četl. V podstatě to fakt nebylo jednoduché to přečíst, pro mě jako pro vojáka v další činné službě, to, že podporujeme stávkující studenty. A musím říct, že jsem se pak setkával s třemi různými přístupy. Byli lidi, kteří mě na ulici zastavovali a říkali, že jsem frajer a že mi moc fandí a drží mi palce a že jsou moc rádi, že jsme to přečetli. Pak byli lidi, kteří najednou přicházeli na druhou stranu ulice, abychom se nemuseli spolu bavit. Předpokládám, že měli asi strach, co bude. A pak samozřejmě byli lidi, kteří říkali, že za tohle si zasloužím jít do basy nebo i oběsit. S tím jsem se taky setkal, že mi lidi naopak na ulici nadávali.“

  • „Nevím, jestli nás hlídali, jestli se chováme vzorně, spíš nás hlídali ohledně kontaktu s emigranty. A, nedej bože, aby někdo chtěl emigrovat. Takové případy se taky staly, záleželo na tom, jak byl člověk vnitřně silný. Já jsem nabídku na emigraci měl taky, nicméně já jsem emigrovat nechtěl, protože jsem tady měl celou svoji rodinu. Moje rodina byla hodně velká, maminka pocházela z devíti dětí, tatínek ze čtyř, měl jsem vlastní rodinu, takže já jsem o emigraci nikdy neuvažoval, nicméně někteří moji kolegové tu cestu zvolili a ten dohled hlídal, aby tomu zabránil. Stalo se i, že nám třeba po přejezdu hranice brali pasy, abychom u sebe neměli doklady totožnosti. A dá se říct, že po každém tom zájezdu, co jsme byli s Duklou, jsme museli všichni k výslechu. Nechodili jsme na StB, to ne, byla to kontrarozvědka, ale každý z nás musel pak k tomu výslechu, kde jsme dostávali otázky, jestli jsme se setkali s nějakým emigrantem, na co se nás ptal, co po nás chtěl, nebo jestli jsme se nesetkali s někým dalším. Jednou jsem dostal otázku, jestli se mě někdo ptal na to, kolik je tady v Jihlavě tanků. Pro nás to byly otázky úsměvný, pro ně moc ne, protože nás tohle fakt nezajímalo, ale bylo to tak.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Jihlava, 24.09.2024

    (audio)
    délka: 01:54:54
    nahrávka pořízena v rámci projektu Tipsport pro legendy
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Místo v národním týmu neměl nikdo jisté

Bedřich Ščerban při natáčení
Bedřich Ščerban při natáčení
zdroj: natáčení Post Bellum

Hokejista Bedřich Ščerban se narodil 31. května 1964 v Jihlavě. Jeho otec, elektrikář Bedřich Ščerban, měl rusínsko-německé kořeny, jeho otec pocházel z Podkarpatské Rusi, matka z jihlavské německé komunity a většina jejích příbuzných byla po válce odsunuta do Německa. Bedřich začal s hokejem již jako čtyřletý a brzy se dostal do hokejové přípravky. Po studiu na střední průmyslové škole strojírenské se rozhodl pro kariéru profesionálního hokejisty a nastoupil na základní vojenskou službu v Dukle Jihlava, kde pokračoval i poté jako hokejista a voják v činné službě. Ve druhé polovině osmdesátých let se stal členem národního reprezentačního týmu, se kterým se zúčastnil olympiády v Calgary (1988). V listopadu 1989 coby kapitán Dukly Jihlava před zápasem na stadionu přečetl prohlášení hokejistů vyjadřující podporu stávkujícím studentům. Roku 1991 získal ocenění Zlatá hokejka a zároveň angažmá ve finském klubu Tappara Tampere. Jeho kariéra dále pokračovala ve Švédsku (Brynäs Gävle) a v Německu (Essen, Freiburg). Na závěr své profesní dráhy hrál za české kluby v Berouně a Třebíči. Od roku 2008 působil jako jednatel Dukly Jihlava a prosadil vybudování nové hokejové arény.