„Měl jsem s matkou velmi blízký vztah a ona ke mně. Nikomu jinému toho příliš neřekla, ale mně ano. Klidně i nadávala a řekla všechno, protože věděla, že vím, jak to myslí. Když jsme jeli [do Československa] poprvé, museli jsme mít ještě vízum, zařídil jsem ho i pro matku.
Pozoroval jsem ji, když jsme vystoupili na místě, kde jsme bydleli. Náš dům už nestál, všechno bylo pryč. Matka byla bílá jako stěna, ale nedala na sobě nic znát. Nenadávala a neplakala, bylo ticho, říkala jen, ať udělám to, nebo to. Až potom později, když jsme jeli zpátky, mohli jsme si o tom popovídat. Potom vyprávěla, jaké to bylo, když chodila do školy, že tam byl jeden obchodník, který jim dával bonbony, a vždycky když k němu někdo přišel, dělal si v dialektu legraci: ‚Mají sýr? Chtějí ryby. Mají ryby? Chtějí sýr. Nemají nic? Chtějí klobásu. Mají klobásu? Nechtějí nic.‘ To zmiňovala vždycky, když jsme jeli kolem domu, kde bydlel.
Poprvé jsme byli s matkou a sourozenci v Československu v roce 1972. Chtěl jsem vzít i babičku, ale to vzrušení ji tak sebralo, že nebyla schopna jet. Ráno jsem ji chtěl vyzvednout, ale nezvládla to. Nedlouho nato taky zemřela. Otec tam nikdy nebyl, zemřel v roce 1966.
Matka potom se mnou do Československa jezdila pravidelně. Naposledy to bylo o Vánocích 1992. Byla už hodně slabá, ale zeptal jsem se jí, jestli chce jet se mnou. Chtěla, rozhodně. Sourozenci byli proti tomu, ale jeli jsme nakonec jen my dva. Bezpodmínečně se chtěla podívat na svůj rodný dům ve Skapci. Vystoupili jsme, byla tam jedna Češka, kterou jsme dobře znali, a matka chtěla za každou cenu dovnitř, podívat se do příbytku a do stáje, teď tam bylo družstvo. Tak nás ta žena provedla. Matku to emočně úplně dostalo. Pozoroval jsem ji, bylo vidět, jak ji to bere, ale nepustila to ze sebe.“