Když se k sobě lidi chovají jako lidi, je jedno, jaké jsou národnosti
Hana Šebková, rozená Dlouhá, se narodila 15. května 1931 v Tanvaldu do rodiny Oty a Olgy Dlouhých. Otec pracoval jako obuvník. Měla o tři roky staršího bratra Jiřího. Po připojení sudetského území k Německu na podzim 1938 zavřeli Němci v Tanvaldu české školy a rodiče poslali sourozence Hanku a Jiřího k rodinným známým do vnitrozemí. Po půl roce, když se v Tanvaldu otevřela česká jednotřídka, se děti k rodičům vrátily. Hana Šebková vzpomíná na soužití Čechů, sudetských a říšských Němců za války a na osudy konkrétních sousedů. Národnostní nenávist chlapce z Hitlerjugend ji málem stála život, když se ji pokusil utopit. Její bratr měl být ve čtrnácti letech poslán na nucené práce, ale otec to odmítl, za což měl jít do vězení. Nestalo se tak díky přímluvě německých kolegů - ševců. Rodina Dlouhých netrpěla předsudky a rozlišovala mezi Němci a nacisty. Když se však maminka v roce 1945 stala svědkem pochodu smrti zubožených lidí z koncentráku, nervově se zhroutila a nenávisti vůči Němcům načas propadla. Hana Šebková se provdala a v roce 1952 se jí narodila dcera Hana, která se stala úspěšnou lingvistkou, překladatelkou, pedagožkou a romistkou.