Hana Šebková

„V březnu 1945 šel Tanvaldem pochod smrti. Byla jsem zrovna u kamarádky u hlavní silnice, slyšely jsme strašný štěkot psů a německé řvaní. Byly jsme z toho vyděšené. Byl to pochod smrti z koncentráků. Koncentráky už likvidovali, a tak ty vězně, kteří museli pěšky, hnali do Rýnovic, kde byl taky nějaký lágr. Bylo to něco tak hrůzného, že na to nikdy nezapomenu. Co můžou lidi lidem udělat... Vězňové vezli káry – dvoukoláky, jinak se drželi jeden druhého zavěšení za lokte, byli ve dřevácích, v pruhovaných hadrech, už nemohli, viseli jeden na druhým, a když už někomu nohy nesloužily, tak ho rozhoupali a hodili na tu káru. My jsme byly v prvním patře v okně, tak jsme viděly, že na té káře se ještě hýbali. Bylo to strašné.“

„Měli jsme německého souseda, pekaře, který sem přišel místo českého. Jmenovali se Preissovi, byli bezdětní. Pekař Preiss se spřátelil s tatínkem, který uměl dobře německy. Nosili si k nám spravovat boty a tak si povídali. Pan Preiss mu jednou řekl, že je antifašista. Tatínek se ho ptal, jak to, že není na frontě. On říkal, že ho Hitler nedostane. A jednou přišel za tatínkem a říkal: ‚Pane Dlouhý, až budete chtít poslouchat Londýn, prosím vás, přijďte ke mně. Já jsem Němec, bydlím v prvním poschodí. Když půjde nějakej blbej fašoun kolem vás a uslyší, že posloucháte Londýn, tak je s vámi konec.‘ Tatínek se divil, jak ví, že posloucháme Londýn. On prý, že je slyšet znělka londýnského vysílání z našeho bytu. Takže říkal, aby tatínek přišel k Preissům, že také Londýn poslouchají. Ale jsou jednak Němci a také bydlí v prvním patře, kde to není slyšet.“