Ivo Středa

„V septimě nás začali postupně nasazovat k Technische Nothilfe. To brali oktavány a nás, sedmnáctileté septimány, po prázdninách v čtyřicátém čtvrtém, do Prahy, do Slezské ulice, tam byly hlavní kasárna. Němec Danke s vlčákem chodil po kásárnách, dirigoval, cvičili nás čeští četníci. A tam jsme prodělali řadový výcvik. Technische Nothilfe měla sloužit k odstraňování škod po náletech a podobně. Když jsme tam tedy takzvaně narukovali, tak jsme dostali bagančata šněrovací a z režné pytloviny tenký mundúr a kalhoty a černé lodičky. Zajímavé je, že šly gymnázia ze severovýchodních Čech, náchodské, hradecké, pardubické, jaroměřské... A když jsem se po válce, na vysoké škole, setkal pak s kolegy z jižních Čech, tak ti o TN vůbec nic nevěděli. A před Vánoci nás z toho Einsatzu ve Vysočanech stáhli, přestrojili nás, dostali jsme takzvaná stieflata a černé uniformy. A šli jsme na Einsatz, tam nás bylo hodně, do tehdejšího Německého Brodu (dneska Havlíčkova Brodu), kde se vrtal tunel trati na Brno a v tom tunelu se stavěla fabrika. A tam jsme pracovali.“

„My jsme sice měli byt v České Skalici, v té dělnické čtvrti, ale byli jsme velmi často na tom Pohodlí. Kdy a jakou formou se tam pak kapitán Sokolovský s tou vysílačkou v činné službě přestěhoval... Podle mých vzpomínek to bylo někdy během dubna. Já už si vybavuju, že bydleli v té chalupě, táta tam s kapitánem v čilém styku, jako bývalý důstojník si měli asi co povídat... Jaké informace zjišťovali, to nevím. Byl tam ten Schörner, armáda Mitte ve Velichovkách, v lázních, a v ratibořickém zámku byla vojenská policie... Asi už to bylo nějak v rozkladu, poněvadž se pamatuju, že to bylo mladé děvče, ta telegrafistka, jmenovala se Anna Vinogradová, tak ta roztahovala na půdě drát a šifrovala zprávy a vysílala. Už asi to bylo v rozkladu, že to neidentifikovali, když to byla činná radiostanice. Poněvadž vedle téhle stanice byla ještě zřejmě druhá, záložní, a my jsme jednou s kapitánem na kolech jeli proti proudu Úpy do Havlovic a tam na začátku, před Havlovicemi, je ta Šiškovna. A odtud jsme ještě pokračovali dál někam směrem k Jestřebím horám, k pohoří nad Svatoňovicemi. Kam jsme až dojeli, nevím, ale tam jsme navštívili tu druhou záložní vysílačku, kterou obsluhoval mládenec o rok starší než já. Mně bylo sedmnáct nebo osmnáct. Tak v té Šiškovně měl kapitán Sokolovský vodku od té báby, co tam hospodařila. A cestou proti nám, když jsme vyšli z té Šiškovny, to na nás dělalo dojem, že je to nějaká hlídka. Tak jsme praštili s koly, utekli do lesa, tam jsme dost dlouhou chvíli čekali, a nic se nedělo. Tak jsme se pak vrátili pro kola a jeli jsme zase zpátky na Pohodlí.“