„Takže dvanáct dní na Okrestinu a pak tři dny ve vyšetřovací vazbě KGB, kde mě drželi. Největší stížnost na mě byla, že jsem odmítl sdělit jméno člověka, který byl mým kontaktem z těch lidí, kteří podporovali kampaň [prezidentskou kampaň Andreje Sannikaua] ze zahraničí. Odmítl jsem uvést jeho příjmení s tím, že si ho nepamatuji. To je rozčílilo. Chtěli mi dát lekci: když budeš tak tvrdohlavý, půjdeš do vězení, nebo budeš mít problémy. Nakonec problémy přišly. Přišli za mnou do cely předběžného zadržení s kopií pasu toho muže a zeptali se: „To je on?“ Řekl jsem: „Ano.“ „Proč jste nám rovnou neřekl, že je to váš bývalý kolega?!“
„Samozřejmě, že jak samotná práce na ministerstvu zahraničí, tak skutečnost, že v mém případě měla „lidskoprávní“ směr, zvyšovaly vnitřní tlak. Můj vnitřní dialog pokračoval: proč zůstávám součástí tohoto systému, když je tak protiběloruský, protinárodní, protistátní? Nechtěl jsem být jeho součástí. Zároveň jsem viděl, že se mi v tomto systému pracuje dobře: měl jsem potřebné schopnosti a dobrou pověst, partneři mě vnímali normálně. Nechtěl jsem odtud odejít, cítil jsem, že mohu být pro naši zemi ještě užitečný. Zároveň jsem si uvědomoval, že prostoru udělat něco užitečného pro svou zemi je stále méně a že stále více sloužím režimu, vlastně sloužím zájmům samotného Lukašenka."
„Washington je velmi zpolitizované město a to, co můžete udělat, do značné míry závisí na úrovni vztahů se Spojenými státy. Za Lukašenkovy vlády byly vztahy Běloruska se Spojenými státy velmi neutěšené, vytvářely nepříjemné a špatné pozice pro efektivní práci ve Washingtonu. Přesto jsem svou práci dělal: měl jsem kontakty s experty, diplomatickým sborem, úředníky na velvyslanectví, musel jsem hodně pracovat s Kongresem. V té době existovala iniciativa na přijetí „Zákona o demokracii v Bělorusku“ a mým úkolem bylo zabránit jeho přijetí. Na toto téma jsem měl celou řadu schůzek a konzultací s americkými experty z Kongresu. Přestože po složitých jednáních byl zákon po několika dnech přijat, měl jsem to štěstí, že jsem se hodně naučil, pochopil jsem, jak tento systém funguje, jak se rozhoduje, jak se přijímají zákony. Mohl jsem navázat přátelství se svými bývalými oponenty. Práce ve Washingtonu se mi líbila, je to nejlepší město na světě pro ty, kteří se zabývají mezinárodní politikou.“
Valery Kovalevsky je bývalý běloruský diplomat. Narodil se 25. února 1976 ve vesnici Berežnoje v Brestské oblasti v bývalé Běloruské socialistické republice. Jeho výchova byla značně konzervativní a patriarchální. Vystudoval prestižní Katedru mezinárodních vztahů na Historické fakultě Běloruské státní univerzity (BSU), IPM Business School, poté pokračoval magisterským studiem na Georgetown University. Byl prvním tajemníkem pro politické záležitosti a vedl coby chargé d´affairs běloruské velvyslanectví ve Washingtonu v USA. V roce 2006 dal výpověď z běloruského ministerstva zahraničních věcí na znamení nesouhlasu s třetím prezidentským obdobím A. Lukašenky. Pracoval v běloruské high-tech obchodní společnosti Regula a věnoval se investicím. V roce 2010 podpořil v prezidentských volbách kandidaturu Andreje Sannikaua a po „vítězství“ Lukašenky byl zatčen přímo ve své kanceláři. 12 dní byl zadržován ve vězení na Okrestinu a tři dny ve vyšetřovací vazbě KGB. V roce 2012 pod tlakem, který byl vyvíjen na něj i jeho manželku, právničku Marynu Kavaleuskou, odešel s manželkou a synem do Spojených států. Pracoval ve Světové bance ve Washingtonu, účastnil se protestů před běloruským velvyslanectvím a proukrajinských akcí. V roce 2020 odletěl do Minsku volit Svjatlanu Cichanouskou. Byl zadržen na jednom z protestních pochodů a držen ve vazební věznici na Okrestinu. V prosinci 2020 Valery Kavaleuski opustil Bělorusko, aby se účastnil na práci Kanceláře Svjatlany Cichanouské v Litvě jako poradce pro mezinárodní otázky. Nyní – v roce 2024 – pokračuje ve své misi v Polsku.
