Ernst Weber

"Bylo to nejčastěji v šest hodin ráno, to se v obci ozvalo několik výstřelů, a to bylo prakticky to vysídlení, skrz to jsme se dozvěděli, že se bude dnes zase vysidlovat. Ono to totiž nebylo každý den, to vysidlování, vždycky mezitím uběhly čtyři nebo pět dní nebo celý týden, a potom museli zase někteří pryč. A jakže to bylo u nás? Bylo tak okolo půl sedmé ráno, přišel policajt a zaklepal na dveře, takže vysídlení. No, žádné řečičky s tím nedělal, žádné cavyky, řekl: „Máte hodinu čas.“ A v této jedné hodině jsme si ještě dobalovali a potom jsme (postavili) věci, které jsme si mohli nebo směli vzít s sebou, na ulici a potom přijel koňmi tažený vůz a na ten nám pomohli naložit věci, bylo to už tak nějak organizované, a odvezli nás do tábora v Rýnovicích."

"Já jsem během let po roce 1960 přeci jen sem tam jel do Česka, protože tam ještě žil dědeček, nebo lépe řečeno prarodiče, a to se mnou mimo jiné jela i dcera. A co tam na druhé straně bylo? No, něco mi tam ještě přišlo povědomé, bratr našeho správce žil také blízko, s tím jsme se také scházeli. Na jedné straně to byl trochu podivný pocit, že jsem zase směl domů. Ale my jsme si tady něco velkým úsilím a prací zase vybudovali, a tak mě to táhlo zpátky. Ale že by tam po mně někdo vyjížděl nebo tak? Naopak, všude nás dobře přijímali. Když jsme byli v obchodě, třeba v Jablonci, pokoušeli se prodavači ze sebe dokonce dostat pár německých slov, v prvních letech byla taky velice žádaná německá marka, jeden by tam za německou marku dostal všechno. No, já jsem se zase pokoušel ze sebe vydolovat pár českých slov, ale po těch letech už to bylo slabší. Ale vycházeli jsme spolu dobře, při těch pár příležitostech, co jsem tam po roce 1959 či 1960 byl."

"Bylo to tak přibližně čtyři nebo pět baráků. Po celou dobu války v nich byli cizí pracovníci, kteří pracovali v blízkém závodě Zeiss, nebo museli tam pracovat. Ale ti už v tom táboře nebyli, uběhl mezitím rok, než jsme se tam dostali my. Nucení pracovníci šli pryč už v květnu 1945 a my jsme se tam dostali až v červenci, spíš v srpnu 1945. Bylo to tam úplně normální, palandy, pár dek, něco jsme měli taky s sebou. Dostávali jsme najíst, byl to docela normální život v lágru, dalo by se říct."