„Nerad to slovo vyslovuji, není to můj termín, ale bylo to takové svaté chvění, které stále občas pociťuji, zvláště když slyším tu hudbu trubky. Byla to důležitá věc. Bylo to nesmírně důležité. Šlo by to mnohem pomaleji, přechod ze sovětského člověka na občana by byl mnohem složitější a možná i obtížnější, (nebýt těch událostí).“
„Když se scházeli k podpisu Bělověžských dohod, možná si to jméno dobře nepamatuji, vedení naší země tam už nejelo, místo toho jeli do Francie, kde s francouzským velvyslancem projednávali hrozby, které k nám přicházejí z Moskvy. Přitom Sovětský svaz ještě existoval.“
„Členové hnutí Solidarita sem přijeli z Polska. Pobaltské země žasly nad statečností Arménů. O nezávislosti tam ještě nemohli mluvit, ale u nás už byly její zárodky. I když jste zticha, demonstrace půl milionu nebo milionu lidí znamená, že už nejste v jejich područí, nejste jim podřízeni. I když v něj [v impérium] stále věříte, tato víra vydrží velmi krátce, pokud ono nebude chtít řešit problém tak, jak si přejete. Všichni jsme pochopili, že to nebude trvat dlouho a zítra uděláme další krok.“
„Pouze jedna kniha nebyla vydána. Nevyšla ani v době, kdy už existovalo Solženicynovo Souostroví Gulag. Souostroví Gulag bylo rozšířené, všichni ho četli, časopis Garun (Jaro) vycházel po částech, když jste vstoupili do moskevského metra, všichni ho četli (moskevský čtenář má jednu vlastnost: vstoupíte do metra, všichni čtou buď stejnou knihu, nebo stejné noviny. Bývali mnohem náruživější čtenáři než my, nevím, jak je to teď). U nás se ale nevydával Rozkvetlý ostnatý drát Gurgena Mahariho, což bylo mnohem nevinnější dílo, to bylo ještě zakázané.“
„Podle mého dojmu už stranické vedení Sovětského svazu nebylo vůbec homogenní. Uvnitř již existovala protichůdná hnutí, každý měl svou vlastní představu o budoucnosti Sovětského svazu. Stejné to bylo i ve Státní bezpečnosti, viděli první náznaky destrukce země, někteří byli pro, někteří proti, někteří z toho chtěli vytěžit něco nového, někteří říkali, že se ten úl zhroutí, jakmile si s ním budeme zahrávat.“
„Bylo to obecné přesvědčení. Mnoho lidí v Arménii říkalo, že perestrojka nesahá dál než za vlakovou stanici Ayrum. Jinými slovy, nevstupuje do Arménie. Zdálo se nám, že v celé sovětské zemi dochází k pozitivním změnám – možná na tom bylo něco pravdy, nebo alespoň existovaly demonstrativní náznaky. Řekněme, že jsme si říkali, že takový televizní program, jako je Vzgljad, nemohl být v sovětské zemi vysílán dříve – a říkali jsme si, proč se nedostane do Arménie, proč se tady nic nemění? Ale ukázalo se, že i u nás nakonec objevili vhodný spouštěč: nic jiného – žádné ekologické hnutí, žádné sociální hnutí, nemohlo získat takový celonárodní ohlas jako otázka Karabachu.“
Arménský spisovatel Hovhannes Yeranyan vydal osm sbírek prózy: povídky, novely, romány. Studoval na katedře divadelních studií Jerevanského institutu výtvarných umění a divadla. Tzv. Karabašské hnutí, tedy hnutí za nezávislost Arménie na SSSR, začalo v době, kdy studoval v Moskvě. Po krátké době se vrátil domů, aby se stal svědkem a účastníkem historických událostí.
Má za sebou také dlouhou profesní kariéru v tištěných médiích. Pracoval v celorepublikovém tisku. Nyní vede kulturní stránku týdeníku Yerkir. Je autorem řady článků, recenzí, studií (literatura, divadlo atd.). V roce 1995 na pozvání berlínské organizace Literaturwerk přednášel v Německu na témata Válka a literatura a Úloha kultury při předcházení válkám. Jeho díla byla přeložena do němčiny, ruštiny, francouzštiny a perštiny. V listopadu 2004 byla v Teheránu uvedena Yeranyanova hra Slepý (v perštině). Nedávno vyšla jeho kniha Andělé apokalypsy.
