Chlapy nám postříleli, my ženské jsme ostaly
Jitka Zemánková, rozená Pravdíková, přišla na svět 5. března 1930 v obci Salaš, v údolí chřibských lesů, kde během válečných let operovala partyzánská skupina Olga. Až do roku 1945 žili Pravdíkovi v relativním klidu. Živilo je skromné hospodářství, otec František Pravdík pracoval jako lesní dělník a maminka Anastázie se starala o Jitku a její další tři sourozence. V dubnu roku 1945 se partyzánům z oddílu Olga podařilo zajmout německého generálmajora Dietricha von Müllera. Nacisté tušili, že někdo ze Salaše odbojářům pomáhá. Při razii, kterou záhy na to provedli, však nenašli žádné důkazy. Když 29. dubna 1945 pomocník hajného Josef Dobeš svolával salašské muže partyzánům na pomoc, nikdo netušil, k jaké tragédii dojde. Muži se měli s partyzány setkat v Tománkově hájovně, která oddílu Olga sloužila jako základna. Odtud byli vylákáni na nedalekou Vápenku pod záminkou, že tam dostanou zbraně a naučí se s nimi zacházet. Jakmile Salašané dorazili na místo a usedli na zem, muži, kteří je sem dovedli, zahájili palbu z automatů. Jediný, kdo masakr přežil, byl František Mlýnek, kterému se podařilo uniknout, což se po válce stalo předmětem spekulací o možné zradě. Mezi zastřelenými byl Jitčin otec František Pravdík i bratr František. Jitka Zemánková začala po prožité hrůze stejně jako její matka trpět nervovými záchvaty. Když se v roce 1949 provdala za Jaroslava Zemánka, bolest se částečně utišila. S Jaroslavem prožili jedenáct let a přivedli na svět tři syny. Jakoby nestačila ztráta otce a bratra, Jitka Zemánková přišla také o nejmladšího syna a manžela, který počátkem šedesátých let podlehl dlouhé nemoci. Z tragédie, která její rodinu postihla, se nikdy plně nezotavila.