„Zkoušel jsem různé věci, protože jsem se snažil o některých věcech nemluvit, když jsem měl pocit, že o tom nic nevědí. Naopak když se mi zmínili, že o něčem (vědí), tak o tom jsem vypovídal. Ale moc pyšný na to, jak jsem tím prošel, nejsem. Nakonec jsem se naštval, všechno, co jsem řekl, jsem odvolal. Takže u soudu jsem to odmítal pak potvrdit. (Nicméně máte pocit, že jste jim řekl víc, tenkrát, než bylo nutné? Já jsem to z toho tak trochu pochopil.) Mám. Ale na druhou stranu zase to nebylo o tom, že bych se sesypal jako někteří a říkal všechno, případně si to napsal a pak to šel říkat.“
„Ten leták, který byl k tomu 21. srpnu, ten nejmenší s těmi deseti body, tak to byla aktivizace letáku z roku 1939, které se rozdávaly před těmi demonstracemi, které skončily tím zásahem německé policie a vlastně pak popravou těch studentských vůdců. My jsme pak k tomu ještě vymysleli, tuším že s Ivanem Dejmalem a s Pavlem Šremerem, ten leták, který se tvářil jako nějaké prohlášení mladých a tvářil se, že je tam nějaká revoluční socialistická strana – který končil tím, že ‚příští jaro už nezadusí tanky, protože mezi námi jsou taky tankisté‘ a takovéhle. Jeden čas všechny tyhle letáky byly vystavené v Muzeu SNB na Karláku, teď občas se dají najít v nějakých odborných publikacích.“
„Studentský radikalismus se tam neprojevoval tolik v odporu proti tomu komunismu nebo něčemu podobnému, ale v odporu proti okupaci. Takže jsme hledali nějaké alternativy, protože prostě ten pojem ‚demokratický socialismus‘, který byl součástí pražského jara – tak nám tenkrát ještě nedocházelo, že je to protimluv. Že takhle asi to úplně skoupit nepůjde. Takže jsme hledali nějakou docela radikální cestu, a protože v té době se začaly publikovat některé věci od Isaaca Deutschera a Milovana Djilase a další, což vycházelo taky v těch Literárkách a v dalších novinách. Navíc tam byl příklad té Jugoslávie, těch Rad pracujících, které měli v těch podnicích – prostě tahle alternativa – takže jsme o tom začali uvažovat a nakonec někdy, to bylo, tuším, 2. prosince 1968, na koleji, dokonce u nás na Větrníku, jsme se rozhodli, že něco podobného založíme.“
„V době, kdy jsem tam byl já, tak ještě doznívaly speciálně v těch regionech dvě věci. Zaprvé tam zvolna skomíral Sovětský svaz z hlediska personálního výběru a politiky a další a zadruhé tam ještě běžel takový jelcinovský model ‚vezměte si tolik nezávislosti, kolik unesete‘, což leckde vedlo k tak extrémním případům, jako třeba Čečna. I jinde to vyvolávalo tyhle spory. A pak je tam ještě třetí moment, který se nejvíc projevoval na regionální úrovni, ale někdy byl přítomen i v celostátní politice. To je z tohoto pohledu poněkud nešťastná přímá volba. Protože přímou volbou se v Ruské federaci tehdy volili starostové měst, gubernátoři – a prezident. Vůči tomu prezidentovi si většina z nich tolik nedovolovala, ale neexistoval v době, kdy jsem tam byl, žádný region, ve kterém by byla dobrá spolupráce mezi přímo zvoleným starostou velkého města, případně sídelního města té gubernie, a gubernátorem. Protože oni měli pocit, že oba dva mají stejně silný mandát, protože byli zvoleni přímou volbou lidu.“
„Bylo to dáno tím, že mezi tím, kdy jsem skončil na mostech, to bylo na konci února, a konkurzem, který byl na mé narozeniny patnáctého května devadesát, tak mne poprosil Ivan Dejmal, který byl v rámci Občanského fóra na prověrkových komisích na ministerstvu vnitra, jestli bych ho nevystřídal, protože on se dal posunout na místo ředitele nějakého ústavu. Tak jsem mu na to kývl a pak mne to docela zaujalo a nakonec, den po tom, co jsem vyhrál konkurz, tak mne přesvědčoval Honza Ruml, který se stal mezitím náměstkem ministra vnitra a měl na starosti Úřad na ochranu ústavy a demokracie, jestli bych tam nezůstal a nenastoupil jako ředitel toho protiteroristického odboru. Tak jsem si nakonec říkal, že archeologie je věda do dobrých časů, klidných, a teď že bych měl dělat něco pro vlast, takže jsem na to kývl.“
Hledali jsme alternativu vůči socialismu s husí kůží
Jaroslav Bašta se narodil 15. května 1948 v Plzni. Základní školu a gymnázium absolvoval v Žatci. V roce 1967 byl přijat ke studiu historické archeologie na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Během pražského jara se účastnil studentského hnutí. Již jako student prvního ročníku byl zvolen do předsednictva nově založené, nezávislé Akademické rady studentů a tuto organizaci zastupoval také ve Svazu vysokoškolských studentů. V srpnu 1968 vyjel v delegaci novinářů, spisovatelů a studentů do Izraele, kde ho zastihla zvěst o okupaci. Po návratu se podílel na organizaci několika stávek na filozofické fakultě. Byl členem Hnutí revoluční mládeže, které levicově orientovaní studenti založili na popud Petra Uhla v prosinci 1969 a jehož cílem byl odpor proti okupaci. V roce 1970 byl kvůli činnosti v HRM zatčen a poté odsouzen na dva a půl roku do vězení. Po propuštění pracoval u státního podniku Stavby silnic a železnic, zprvu jako dělník, později (1988 až 1989) jako technik. Už v prosinci 1976 podepsal Chartu 77 a aktivně se podílel na práci v disentu. V 80. letech byl vědecky činný v archeologii, napsal přes 130 odborných článků a studií. Po sametové revoluci nastoupil na Úřad na ochranu ústavy a demokracie na post ředitele odboru. V letech 1990 až 1991 byl náměstkem ředitele tajné služby a v letech 1991 až 1993 předsedou Nezávislé komise FMV (tzv. lustrační komise). Koncem roku 1994 se stal členem ČSSD. Ve volbách v roce 1996 byl za svou stranu zvolen do Poslanecké sněmovny. Zasedal ve Výboru pro obranu a bezpečnost jako jeho místopředseda a v Organizačním výboru. Byl rovněž předsedou komise pro kontrolu Bezpečnostní informační služby. Mandát ve Sněmovně obhájil ve volbách v roce 1998. V letech 1998 až 2000 působil jako ministr bez portfeje ve vládě Miloše Zemana. Po odchodu z ministerského postu zastával ještě po několik měsíců post člena sněmovního Výboru pro obranu a bezpečnost. V letech 2000 až 2005 působil coby velvyslanec v Ruské federaci a v období let 2005 až 2006 jako náměstek ministra zahraničních věcí. Následně byl v letech 2007 až 2010 velvyslancem na Ukrajině. Po odchodu do důchodu začal psát politické komentáře a historické romány. Kromě literární činnosti vystupoval na různých seminářích a politických debatách, včetně platforem, které jsou označovány za dezinformační. V roce 2019 neúspěšně kandidoval ve volbách do Evropského parlamentu v čele kandidátky Bezpečnost, odpovědnost, solidarita (hnutí BOS). Sociální demokracii opustil a v roce 2021 pak v parlamentních volbách vedl kandidátku hnutí Svoboda a přímá demokracie (SPD) v Pardubickém kraji a po letech se stal opět poslancem Parlamentu České republiky. V roce 2023 za tutéž stranu neúspěšně kandidoval v prezidentských volbách. Jaroslav Bašta zemřel 8. dubna roku 2024.