„Nikdy nezapomenu, jak jsem jednou otevřel plechovku se šunkou vyrobenou v Československu. Uvnitř byl malý list papíru zabalený v alobalu a na něm bylo napsáno: „Kubánci, nenechte se oklamat! Bojujte proti komunismu! Českoslovenští dělníci.“
„Není toho moc, co můžu udělat pro Kubu. Už si ani nenamlouvám, že bych toho mohl hodně udělat, ale i kdyby to bylo jen něco málo... Já nechci, aby byla oběť mého bratra, mého nejlepšího přítele a dalších, kteří už tu s námi nejsou, zapomenuta. Chci, aby si je lidé pamatovali. Aby, až se jednoho dne z Boží vůle Kuba probudí svobodná, lidé věděli, že žili lidé, kteří za svobodu položili život. To je teď moje přání. Chci, aby si je pamatovali. Jsem poslední žijící člen této generace naší rodiny, všichni mí sourozenci jsou už mrtví. Nevím, kolik času mi zbývá. Ale mám-li se sejít s několika lidmi z České republiky a vyprávět příběh boje kubánského lidu, jsem připraven to udělat. Děkuji vám za to, že jste mi věnovali tyto chvíle.“
„Velmi těžko se mi to popisuje. Jak jsem vám již vyprávěl, byl jsem tehdy ukrytý v domě jedné rodiny a věděl jsem, že k soudu by mělo dojít 17. dubna. Když jsem šel v noci předtím spát, cítil jsem velké obavy, měl jsem špatný pocit. Přibližně v pět hodin ráno jsem se náhle probudil. Cítil jsem se otřesně a tušil jsem, že ho zavraždili. Vstal jsem, zapnul jsem rádio a vyslechl jsem zprávu o popravách ve věznici La Cabaña. Uvedli i jména a byli mezi nimi i můj bratr a Alberto Tapia. Když to uslyšela ta rodina, u níž jsem byl ukrytý, přišli za mnou. Řekl jsem jim, že už bratra popravili. V tu chvíli jsem nevěděl, zda se mám někam rozběhnout, zda začít křičet... bylo to strašné. Bratr Virgilio mi byl ze všech nejbližší, byl o pět let starší než já, spoustu jsme toho spolu zažili. Studovali jsme spolu na Havana Militar Academy. On pro mě byl vzor, byl to můj přítel, rádce a já jsem nevěděl, co dělat. Byl jsem zdrcený. Brzy ráno přišel asistent mého bratra z Directorio Nacional Estudiantil, Julio Hernández Rojo. Objali jsme se a já jsem plakal. Byly to velmi smutné okamžiky.“
Nestor Campanería Ángel se narodil 12. února 1943 v Havaně. Pochází z rodiny, kde bylo celkem sedm dětí a vyrostl v provincii Matanzas, kde jeho otec pracoval jako správce cukrovaru. Po vítězství Kubánské revoluce začal jeho bratr Virgilio, student práv, kritizovat režim nastolený Fidelem Castrem. Spolu s dalšími studenty založil organizaci Salvar a Cuba (Zachraňte Kubu), aby varovali před nebezpečím komunismu. Díky bratrovu vlivu se Nestor zapojoval do protirežimních aktivit od velmi útlého věku. Věnoval se především roznášení propagandy proti Fidelu Castrovi. Bratr Virgilio byl zadržen spolu se svými kolegy Albertem Tapiou a Tomásem Fernándezem. Ačkoli proběhl pokus osvobodit je, všichni tři nakonec skončili ve věznici La Cabaña, kde byli souzeni. Virgilio a Alberto Tapia byli odsouzeni k smrti a byli popraveni 17. dubna 1961. Nestor byl pronásledován policií a musel se schovávat až do chvíle, kdy požádal o azyl na kolumbijském velvyslanectví. Po několika měsících mohl vycestovat do Kolumbie, kde žil s mnoha dalšími Kubánci v azylovém domě a poznal svoji budoucí manželku. Společně s ní se pak přestěhoval do USA, kde se živil různými nekvalifikovanými pracemi, jako sklízením zeleniny nebo opravami. Během prvních let v USA se účastnil výcviku za účelem boje proti Fidelu Castrovi. Nicméně po nějaké době těchto aktivit zanechal. Nestor je jediný žijící ze sedmi sourozenců, má tři děti, čtyři vnoučata a neplánuje se vrátit na Kubu, dokud se politická situace nezmění.
