profesor PhDr., CSc. Jiří Černý

* 1936

  • "Tenkrát vznikly čtyři kategorie učitelů: ti, co zůstali věrní, jak se říkalo, to byl ten [František] Lón a ten [Jaroslav] Zezula a pár dalších a ti tvořili ty komise, které dělaly ty čistky. Pak byli všichni straníci, tenkrát tady byli skoro všichni lidi ve straně, akorát v 60. letech se sem dostalo pár nestraníků, já mezi nimi, jinak to předtím nebylo možné. Ti straníci se rozdělili na vyloučené, ti okamžitě dostali vyhazov i práce, a vyškrtnuté, kteří se mohli jednou možná zvonu vrátit, ale museli sekat dobrotu. Kdyby totiž vyhodili i tyhle, tak by tady nikdo nezůstal. Zůstali by tady ti zasloužilí, těch bylo skoro na prstech jedné ruky, a nás nestraníků bylo taky málo. Ale tenkrát mi to připadalo, že my jsme docela postoupili, že jsme druhá kategorie. Že jsou ti věrní, pak jsme my, pak ti vyškrtnutí a na konci ti vyloučení. Ale to byla samozřejmě blbost, nás nestraníky nebral nikdo vážně, jako bychom neexistovali."

  • "Já jsem si všiml hned zpočátku, že když chodím na procházky po městě, tak nejsem sám, že mě vždycky někdo doprovází. Třeba jsem šel do kina a tam si člověk mohl sednout na kterékoliv místo, to nebylo číslované. Tak já jsem si sedl tam, kde nikdo kolem nebyl, netrvalo to minutu a přisedl si ke mně nějaký člověk. Vždycky v polovině filmu byla přestávka, aby si lidi mohli zajít na toaletu nebo na kafe, celé kino se vyprázdnilo, všichni odešli do bufetu, kromě nás dvou, my jsme tam zůstali sedět. Já jsem počítal dvě minuty, vystartoval jsem a vyrazil jsem do bufetu. A ten člověk vystartoval za mnou. Tak takové vtipné věci se tam děly. Nebo jsem šel do nějakého bufetu dát si kafíčko, ještě mi ho ani nenalili a už tam za mnou přišel chlápek, postavil se proti mně, otevřel si noviny a četl si je. A to mi možná nebudete věřit, to je jako ze špatného filmu, ale on v těch novinách měl dírku a tou mě pozoroval. To je skoro neuvěřitelné, ale opravdu to tak bylo. A ten majitel toho malého baru, mluvili jsme sice portugalsky, ale já jsem věděl, že on je Španěl, protože měl španělský přízvuk, tak jsem se s ním dal do hovoru španělsky a říkal jsem: ,Hergot, sem občas zajdu a promluvíme si španělsky, abych to nezapomněl.' Ale pak jsem si všiml toho chlapa a té dírky tam, tak jsem tam už nikdy pak nešel. Zaplatil jsem, vyšel jsem před vchod a postavil jsem se těsně vedle dveří, díval jsem se do dveří a za deset vteřin se objevil jeho obličej. Tak takovéhle příhody se tam děly."

  • "Oni mě tenkrát pověřili, že budu dělat ve třídě nástěnky. A já jsem si v roce 1950 povzdechl doma, že to není snadné pořád vymýšlet nějaká témata. A táta říká: ,Já bych o jednom věděl. Masaryk bude mít 7. března sté výročí narození. Takže by bylo pěkné udělat nástěnku k tomu.' To bylo ale v roce 1950. A já jsem říkal: ,Ale já k tomu nemám ani žádný jeho obrázek.' On říkal: ,No to já bych ti dal.' A vyhrabal odněkud takovou pěknou velkou Masarykovu fotku. Tak já jsem udělal krásnou nástěnku, jednu z nejlepších, co se mi kdy povedly, myslím. Když to viděla naše třídní učitelka, tak mě pak zavolala na chodbu, stiskla mi ruku a říkala mi, že mi za tu nástěnku moc děkuje, ale že jsem to neměl dělat, protože z toho můžu mít nepříjemnosti. Asi za dva nebo za tři dni si mě zavolal ředitel. O nástěnce nepadlo slovo, ale ptal se, co dělá moje máma, kam chodí do práce. Říkal jsem, že se stará o mladšího bráchu, že je doma. On to bezpochyby věděl, tak říká: ,No tak když je doma, tak to má hodně času, tak jí vyřiď, ať přijde a promluví do školního rozhlasu o důležitosti kolektivizace našeho zemědělství.' Já jsem byl z toho úplně na větvi, šel jsem domů, nevěděl jsem, co s tím dělat, řekl jsem to doma a táta se opět projevil jako takový uklidňující element, on vždycky dovedl takové věci vyřešit, tak mi říká: ,Víš co, ty ředitele nekontaktuj a kdyby tě pozval a chtěl něco vědět, tak mu řekni, že já mu to přijdu vysvětlit. A ty se s ním o tom vůbec nebav.'"

  • Celé nahrávky
  • 1

    Olomouc, 07.05.2021

    (audio)
    délka: 02:04:23
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava
  • 2

    Olomouc, 07.10.2021

    (audio)
    délka: 04:56:28
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Životem mě provázely samé úžasné náhody

Jiří Černý, dobová fotografie
Jiří Černý, dobová fotografie
zdroj: archiv pamětníka

Prof. Jiří Černý se narodil 29. února 1936 v Hradci Králové. Pamatuje běžný život za nacistické okupace i dramatický závěr války, byl např. očitým svědkem hromadného útěku německých civilistů z města. V roce 1947 nastoupil v Hradci Králové na gymnázium, které však musel po prvním ročníku kvůli Nejedlého školské reformě opustit a mohl jej dokončit až v posledních třech ročnících (maturoval roku 1954). Od mládí jevil jazykové nadání, v letech 1955–1959 vystudoval obor španělština–ruština na tehdejší Vysoké škole pedagogické v Olomouci. Po absolutoriu krátce vyučoval češtinu zahraniční studenty na kurzu v Mariánských Lázních. V letech 1961–1962 působil jako tlumočník a překladatel na Kubě, kde se osobně setkal s Fidelem Castrem a Che Guevarou. Od roku 1963 byl zaměstnán jako odborný asistent na olomoucké filozofické fakultě, na přelomu 60. a 70. let absolvoval zahraniční akademické stáže v Portugalsku a Španělsku. V období normalizace, kdy vyučoval na katedře bohemistiky, absolvoval rovněž několik dalších stáží, zejména v Polsku. Nikdy nebyl členem KSČ a za normalizace byl ve své práci omezován. Po sametové revoluci se stal vedoucím katedry romanistiky Filozofické fakulty Univerzity Palackého, v jejímž čele stál 20 let. V roce 2021 žil v Olomouci a na domovské fakultě stále působil jako emeritní profesor.