Leo Cieslík

„Otec byl sedm let nezaměstnaný, než přišel Hitler k moci“ „Potom ta práce už opravdu byla?“ „Opravdu, od toho roku 1933, jak se prostě zmocnil Hitler té vlády, tak otec tím pádem dostal práci.“

„Tak nastoupil jsem v roce 1949 jako frézař do družstva Svitu. A během čtyř let mě potom vytáhli a byl jsem odměňovaný jako Úderník - dostal jsem údernickou knížku, protože jsem prostě uměl dobře dělat. A vyhodnotili mě taky jako nejlepšího pracovníka ve svém oboru - jako frézař. A za pět let mě vytáhli jako do technického stavu, dělal jsem kontrolora. Pak jsem dělal mistra asi 10 let a 27 let dílen vedoucího. A to jsem taky odešel do důchodu.“

„A fakt ve čtyři hodiny ráno nás odvlekli na to nádraží, a co lidi ještě měli cenné věci, tak to nám odebrali. Každý dostal půl krajíce chleba do ruky a naložili nás do otevřeného vagonu.“ „Do dobytčáku?“ „Ne, do otevřeného vagonu! To byl otevřený vagon! A ta cesta z té Blatné trvala takových asi tři dny a tři noci. A my jsme… mezitím zemřely aj děcka, aj hodně lidí nepřežilo. Viděl jsem, že prostě mrtvoly se vyhodily z vagonu, a tak jsme dojeli do Opavy.“

„Nás vlastně odvlekli do toho lesa a tam nás chtěli, jako Hitlerjugend nás prostě chtěli popravit.“ „A jak to vlastně v tom lese vypadalo, vás tam bylo kolik?“ „Asi deset těch patnáctiletých.“ „A jak to teda probíhalo, jestli byste mi mohl do detailů... Vy jste teda přišli a teď jste si teda museli začít kopat?“ „No, my jsme dostali ty lopaty a teďka jsme si museli začít kopat svůj hrob. Ale zázrak byl asi takový, že se najednou objevil džíp s americkýma vojákama, tam byli čtyři. A to bylo štěstí pro nás. To je pro mě ještě dnes záhada, proč oni nás vlastně osvobodili. Mluvilo se o tom, že jedna učitelka, která uměla anglicky, to nahlásila Američanům, a hned jak nás odvlekli, a tím pádem nás jako… to jsem slyšel.“